Jak se przní čeština
Jazykoví puristé to dnes mají těžké. Dovolají-li se po půlhodině vzteklého čekání do podniku či instituce, na druhé straně se zpravidla ozve mladičký hlásek a zazvoní: jak vám mohu pomoci? Osobně počítám do deseti, abych neopáčila – že budete mluvit česky. Slečinka mi pak sdělí, že můj požadavek bude poptávat a popřeje mi – mějte hezký den. Nebo obrat „je to o tom“– rovněž do češtiny vnesený a již plně uhnízděný a přitom v ní působí tak negramotně, stejně jako rčení jít do něčeho, třeba do svíčkové. Nádhera. Není to nic nového, čeština se mrvila odjakživa, momentálně vede angličtina, ale dřív to byla němčina a pro dobrý tón francouzština. A po vítězném únoru přišly rusismy, taková trenýrovka, chozrasčot, to jsou panečku kousky.
Prosakování anglicismů do naší mateřštiny už dávno a vtipně připomínal Škvorecký, jeho česko-anglický nový jazyk je zábavný a originální. Jenže to je beletrie, že. Čeština dneška se s prominutím prasí neskutečně, co chvíli také vyskočí nějaké cizí slovo, které se módně uhnízdí, aby bylo posléze převálcováno dalším efektnějším, třeba teď frčí implementovat, jako by české včlenit, vsunout, zavést bylo něco sprostého. Generace, která se narodila za Rakouska-Uherska a leckdy měla i německé školy, špikovala češtinu germanismy, ale bylo to spíše v mluvě hovorové, moje babička zásadně říkala lajntuch, šraubncír, šnuptychl, tastr a podobně, ale na veřejnost s tím nechodila, „šprechtila“takhle po domácku.
V minulosti se němčilo vydatně, panstvo mluvilo německy a lid pak vytvořil česko-německou hatmatilku. Jenže to byl nešvar, proti němuž lepší česká společnost bojovala. Dnes je to jinak, čeština se przní oficiálně a veřejnoprávně. Každý, kdo chce vypadat jako světák, musí lajkovat, hejtovat, bukovat, čekovat, houmoffisovat, zumovat, brífovat a podobně, protože čeština na tak sofistikovanou mluvu zřejmě nestačí, není dostatečně cool. Samozřejmě že živý jazyk je jako houba a nasává a čeština přejala množství cizích slov, která se stala její součástí. Angličtina je také jazykem digitálního věku. Přes to všechno se mi jí prokládaná česká mluva jeví směšná a nabubřelá.
Nedávno vysílaný díl rozhlasových Toulek českou minulostí byl věnovaný buditeli Janu Aloisi Hankovi, obránci českého jazyka. V roce 1783 napsal výzvu, v níž lamentuje nad przněním češtiny. Výzvu trefnou, která vypadá, jako by ji psal včera. Stěžuje si v ní, že i nejmenší články jsou plné ukořistěných slov. „I venkovští statkáři cpou všude francouzská slova. Říkají: Par Dieu! To jsou krásný fychsle! To je galantský švimer. Náš hercog nemá krásnější ekvipážu. Čí je ten vizaví, co se v něm ta dáma veze? To je komtesa ze štiftu – par bleu! To je šarmantská dáma. Jak má krásněnou frizuru a vysokej šup!“Není to stejné, jako když je dnes někdo „one and only“nebo že se právě vyhealoval z covidu? Hanke pak vybízí své krajany, aby přestali rabovat cizí řeči. „Vždyť ta naše má ne malou zásobu vlastních, ba co dím, má jich přebytek. Což to není pošetilost a marnivost vyhnaná do nejvyšší míry, chtít se chlubit cizími věcmi a domácí své vlastní tím kazit a hyzdit?“
K tomu snad není ani co dodat. Snad jen to, že jazyk nemůže ustrnout, a jsou-li některá cizí slova mluvčím příjemná, ať je užívají. Ale s vkusem. Nakonec ti, kdo bez téhle výbavy neumí stvořit větu, podávají především zprávu o sobě.
JANA MACHALICKÁ redaktorka LN
Panstvo mluvilo německy a lid pak vytvořil česko-německou hatmatilku. Jenže to byl nešvar, proti němuž lepší česká společnost bojovala. Dnes se čeština przní oficiálně a veřejnoprávně.