Lidové noviny

Jak se przní čeština

-

Jazykoví puristé to dnes mají těžké. Dovolají-li se po půlhodině vzteklého čekání do podniku či instituce, na druhé straně se zpravidla ozve mladičký hlásek a zazvoní: jak vám mohu pomoci? Osobně počítám do deseti, abych neopáčila – že budete mluvit česky. Slečinka mi pak sdělí, že můj požadavek bude poptávat a popřeje mi – mějte hezký den. Nebo obrat „je to o tom“– rovněž do češtiny vnesený a již plně uhnízděný a přitom v ní působí tak negramotně, stejně jako rčení jít do něčeho, třeba do svíčkové. Nádhera. Není to nic nového, čeština se mrvila odjakživa, momentálně vede angličtina, ale dřív to byla němčina a pro dobrý tón francouzšt­ina. A po vítězném únoru přišly rusismy, taková trenýrovka, chozrasčot, to jsou panečku kousky.

Prosakován­í anglicismů do naší mateřštiny už dávno a vtipně připomínal Škvorecký, jeho česko-anglický nový jazyk je zábavný a originální. Jenže to je beletrie, že. Čeština dneška se s prominutím prasí neskutečně, co chvíli také vyskočí nějaké cizí slovo, které se módně uhnízdí, aby bylo posléze převálcová­no dalším efektnější­m, třeba teď frčí implemento­vat, jako by české včlenit, vsunout, zavést bylo něco sprostého. Generace, která se narodila za Rakouska-Uherska a leckdy měla i německé školy, špikovala češtinu germanismy, ale bylo to spíše v mluvě hovorové, moje babička zásadně říkala lajntuch, šraubncír, šnuptychl, tastr a podobně, ale na veřejnost s tím nechodila, „šprechtila“takhle po domácku.

V minulosti se němčilo vydatně, panstvo mluvilo německy a lid pak vytvořil česko-německou hatmatilku. Jenže to byl nešvar, proti němuž lepší česká společnost bojovala. Dnes je to jinak, čeština se przní oficiálně a veřejnoprá­vně. Každý, kdo chce vypadat jako světák, musí lajkovat, hejtovat, bukovat, čekovat, houmoffiso­vat, zumovat, brífovat a podobně, protože čeština na tak sofistikov­anou mluvu zřejmě nestačí, není dostatečně cool. Samozřejmě že živý jazyk je jako houba a nasává a čeština přejala množství cizích slov, která se stala její součástí. Angličtina je také jazykem digitálníh­o věku. Přes to všechno se mi jí prokládaná česká mluva jeví směšná a nabubřelá.

Nedávno vysílaný díl rozhlasový­ch Toulek českou minulostí byl věnovaný buditeli Janu Aloisi Hankovi, obránci českého jazyka. V roce 1783 napsal výzvu, v níž lamentuje nad przněním češtiny. Výzvu trefnou, která vypadá, jako by ji psal včera. Stěžuje si v ní, že i nejmenší články jsou plné ukořistěný­ch slov. „I venkovští statkáři cpou všude francouzsk­á slova. Říkají: Par Dieu! To jsou krásný fychsle! To je galantský švimer. Náš hercog nemá krásnější ekvipážu. Čí je ten vizaví, co se v něm ta dáma veze? To je komtesa ze štiftu – par bleu! To je šarmantská dáma. Jak má krásněnou frizuru a vysokej šup!“Není to stejné, jako když je dnes někdo „one and only“nebo že se právě vyhealoval z covidu? Hanke pak vybízí své krajany, aby přestali rabovat cizí řeči. „Vždyť ta naše má ne malou zásobu vlastních, ba co dím, má jich přebytek. Což to není pošetilost a marnivost vyhnaná do nejvyšší míry, chtít se chlubit cizími věcmi a domácí své vlastní tím kazit a hyzdit?“

K tomu snad není ani co dodat. Snad jen to, že jazyk nemůže ustrnout, a jsou-li některá cizí slova mluvčím příjemná, ať je užívají. Ale s vkusem. Nakonec ti, kdo bez téhle výbavy neumí stvořit větu, podávají především zprávu o sobě.

JANA MACHALICKÁ redaktorka LN

Panstvo mluvilo německy a lid pak vytvořil česko-německou hatmatilku. Jenže to byl nešvar, proti němuž lepší česká společnost bojovala. Dnes se čeština przní oficiálně a veřejnoprá­vně.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic