Mám rád role, které hrají další role
LN V kolika jazycích dokážete hrát?
Když hrajete v řeči, kterou neovládáte, je to těžší práce, ale pokud se mi líbí postava, příběh a režisér, neodmítnu roli jen kvůli jazyku. Co se týče němčiny, trochu jsem ji uměl z letního kurzu v Buenos Aires. Jeden čas jsem byl docela posedlý jazyky a navštěvoval jsem různé intenzivní lekce. Anglicky jsem se naučil krátce po dvacítce a netrvalo mi to dlouho, tak jsem si světové jazyky stanovil jako další horizont. V Argentině mluvíme jenom španělsky, všude okolo taky. Když mi došlo, kolik dalších řečí existuje, začal jsem je studovat, i víc najednou. Pamatuju si, jak jsem si psal německá slovíčka čínskými znaky. To bylo už trochu šílené.
LN Patří vaše fascinace jazyky k důvodům, proč jste chtěl hrát v Perských lekcích?
Určitě to souvisí s tím, že mám rád zvuky, slova, vytváření nových možností komunikace, a tedy i cizí řeči. Taky jsem chtěl spolupracovat s německým hercem Larsem Eidingerem. Scénář filmu byl velmi solidní a rád hraju postavy, které samy musí hrát nějakou roli.
LN Proč vás zajímala spolupráce s Larsem Eidingerem? Ve filmu hraje nacistického dozorce, který nesmí poznat, že váš hlavní hrdina persky vlastně neumí.
Viděl jsem ho v divadle v Hamletovi a dost mě inspirovalo, jaké má charisma, jak diváky umí zmagnetizovat. Myslím, že to promítl i do Perských lekcí. I když nám ve filmu pomáhala spousta dalších nástrojů vytvořit napětí, museli jsme ho budovat a udržovat i pomocí slov, pohledů, ticha, dechu. Lars je velmi jiný herec než já, a protože mě čekala divadelní inscenace Skleněného zvěřince v Paříži, chtěl jsem být blízko jeho typu herce, který má opravdu rád herectví. Já tím tak nežiju, nevnímám svůj život skrz hraní. Herectví je součástí mého života, ale ne jeho středem. Lars si stále udržuje inspiraci a víru v herectví a lidi. Já jsem o dost skeptičtější.
LN Jaký typ režiséra je Vadim Perelman, který natočil Perské lekce?
Velmi profesionální. Točí jen tolik záběrů, kolik je nutné. Ví, co chce, už v hlavě si film stříhá. K tomu byl laskavý a milý a zároveň někdy tvrdý, protože štáb byl složený z Rusů, Němců, Francouzů… Byl to babylon a on věděl, jak ho zvládnout.
LN Jak jste se na Perské lekce připravoval?
Hodně jsem mluvil s Vadimem, to on má rád. Viděl jsem dokumenty o té době, protože jsem velmi vizuálně založený, díval jsem se i na obrazy a tváře. V závěrečné scéně odříkávám jména obětí, kteří prošli táborem, a noc předtím jsem si dokola prohlížel fotky vězňů koncentračních táborů, abych pak za těmi jmény viděl lidi. Ale víc jsem se nepřipravoval. Možná jsem si ještě něco četl, ale už si to nepamatuju. Jakmile dokončím film, zapomenu. Nepíšu si deník z natáčení nebo tak. Ta práce je dost introspektivní sama o sobě, pořád u ní myslíte na své pocity.
LN Mění pro vás něco, pokud točíte příběh založený na skutečných událostech?
To mi je jedno. Hraní není o realitě, je o pravdě, což je jiné. Vytváříme dočasnou pravdu, které chceme věřit – proto chodíme do kina. Jako herec necítím břímě zodpovědnosti za to, jak někoho reprezentuju. Ani ve 120 BPM jsem nemyslel na to, že bych měl vzdát poctu obětem AIDS. Fikci se snažíte vytvořit s vášní, srdcem.
LN Štáb Perských lekcí vytvořil věrnou rekonstrukci koncentračního tábora. Jak jste se na place cítil?
Bylo to celkem drsné. Trochu se před tou atmosférou chráníte, zároveň ji chcete nasát, aby ve vás žila a byla vidět před kamerou. Někdy jsem byl plný emocí, někdy jsem byl naopak prázdný, protože setrvat v tomto prostředí dva měsíce je těžké. Asi v polovině natáčení jsme se navíc dozvěděli, že opuštěná továrna, kde jsme natáčeli, sloužila jako koncentrační tábor během stalinismu. My jsme ale mohli každý večer jít domů, dát si sprchu a najíst se. To se pak cítíte, že máte vše, co potřebujete, když předtím strávíte čtrnáct hodin ve sněhu v minus 15 stupních. Uvědomíte se, jaké máte štěstí.
LN Jaká scéna byla pro vás nejtěžší?
Fyzicky byly náročné právě ty v chladu, já jsem docela křehký. Ale v jistém smyslu byla těžká každá scéna, protože intence mé postavy se mi těžko regulovaly. On hraje roli, zároveň mu musí divák věřit, že je ve stresu, ve stresu ovšem nesmí být moc, aby to na něm nepoznal dozorce. Pořád jsem to musel balancovat. Má postava nenávidí SS důstojníky, ale nemůže to ukázat.
LN Film obsahuje i humor, což některé kritiky rozčílilo. A vznikla debata, jestli se u filmů o holocaustu můžeme smát.
Když se lidi na premiéře na festivalu v Berlíně smáli, vlastně mě tím překvapili. My to nehráli jako komedii. Nejdřív jsem se trochu bál, jak diváci přijmou konec. Pak mi došlo, že se smějí, aby uvolnili napětí, a také tomu, jak je Larsův protagonista obalamucen mým hrdinou Gillesem.
LN Kdy jste se poprvé dozvěděl o holocaustu?
Myslím, že na základní škole. Většina mých přátel byla židovského původu a dokázal jsem se ztotožnit s jejich pocity. Hodně lidí si myslí, že jsem Žid i já. Má rodina má zkušenost s argentinskou diktaturou, mí rodiče se museli skrývat, aby nebyli zabiti. Neemigrovali, jako spousta jiných v té době, ale můj otec ztratil skoro všechny přátele a bál se, že si přijdou i pro něj. Takže se strachem ze smrti jsem tak nějak vyrostl. I když jsem vždycky žil v demokracii, Argentina je taky velmi traumatizovaná země.
LN Argentina je známá i tím, že po válce přijala řadu nacistů.
Nacisti v Argentině jsou trochu klišé, o němž víte od malička. Je pravdivé, nicméně Argentina přijala podobný počet nacistů jako USA, ne víc. A spousta dalších lidí přišla z mnoha dalších zemí a politických režimů. Moje rodina má kořeny u italských anarchistů. Španělsko a pak naše lokální vláda zabily všechny původní obyvatele a lidi, kteří jejich území zalidnili, pocházeli odevšad.
Drobný třicátník Nahuel Pérez Biscayart patří k hercům, kteří zapadnou všude. Narodil se v Argentině, proslavil se ve Francii díky dramatu 120 BPM a nyní ho v kinech můžeme vidět ve filmu Perské lekce, kde mluví převážně německy – a také falešnou perštinou, kterou si jeho hrdina vymyslí, aby přežil koncentrační tábor.
LN Musel jste si v kariéře nebo životě někdy něco vymyslet, abyste „přežil“?
Ne abych přežil jako Gilles, to nelze vůbec porovnávat. Ale být hercem znamená, že pořád nějak „přežíváte“. Když se setkáte s režisérem, chcete ho potěšit. Všichni jsme vlastně trochu herci. I na letišti chcete, aby na vás ti fašisti z imigračního byli milí. Mě na kontrole zastavují pořád. Díky tomu, že můj praděda pocházel z Toskánska, mám i italský pas. Ve Frankfurtu mě přesto kontrolují, asi si myslí, že mám u sebe drogy. Vždycky se jich ptám, proč si mě vybrali, a jednou mi odpověděli, že to je proto, že nedokážou říct, odkud jsem. Což je vlastně děsné, když se nad tím zamyslíte.
LN Jak si vybíráte role, když herectví neberete tak moc vážně?
Nevím, pro mě to je nějak očividné. Důvody, proč něco vezmu, se různí. Někdy udělám chybu a pak mi dojde, proč to byla chyba. Není možné točit vždy dobré filmy, vždycky riskujeme, ale něco vám napoví, jestli tenhle projekt může vyjít. Ale nemyslím na budoucnost, nedělám si kontakty, které by mi pomohly v kariéře. Možná jsem jen líný. Možná mám štěstí, že práce chodí za mnou a je dobrá.
LN Rozhodujete se dlouho, zda roli přijmete?
Někdy ano. Pokud má režisér něco za sebou, chci to vidět. Taky chci vědět, s kým budu hrát, dobré obsazení je extra důležité. Tím myslím rodinu, kterou režisér na place vytvoří. Někteří filmaři jsou citliví a ví, co v sobě máte ze své postavy a jak to bude sedět s vaším kolegou. Jde o zvláštní vztah, o konstelaci energií, které pak mají vyzařovat z plátna.
LN Co pro vás znamenal film 120 BPM?
Hodně. Předtím jsem byl divný argentinský chlápek a najednou jsem evropský herec. Argentinský prezident mě nezná, ale Macron jo. A samozřejmě po 120 BPM jsem začal dostával zajímavé nabídky nejen z Francie.
LN Kde teď bydlíte?
Tím, jak hodně pracuju na různých místech, ztratil jsem koncept domova, kamarády mám všude. Domov je tam, kde zrovna jsem.
Autorka je filmová publicistka