Přijměme Afghánce v nouzi D
Česko se musí postarat o spolupracovníky svých vojáků, doma jim hrozí nebezpečí
va malí kluci na plakátku, který drží demonstranti před americkou ambasádou v Kábulu, vzkazují: „Můj otec pracoval jako tlumočník méně než rok, byl bez důvodu propuštěn a nemá doporučení. Necháte ho napospas před vraždícím nepřítelem, nebo mu dáte šanci získat imigrační vízum?“Demonstranty jsou bývalí afghánští spolupracovníci koaličních sil a protestovat se odhodlali kvůli zoufalému strachu, že je jejich někdejší zaměstnavatelé ponechají napospas blížícímu se Talibanu.
Povstalci sice v prohlášení slíbili nikomu se nemstít, ti, jichž se to týká, to ale berou s rezervou. „Nedá se tomu věřit, lžou,“řekl agentuře AP Hezat Šáh, který působil jako překladatel v provincii Hílmand na jihu země. Jde řádově o desetitisíce lidí, které je třeba přijmout, a mnohé země protiteroristické koalice působící donedávna v Afghánistánu se takového řešení bojí.
Nakolik jsou skutečně bývalí tlumočníci a další místní personál mise NATO v ohrožení? Nejde jen o záminku, jak se dostat na vytoužený Západ? Podobná situace tu už byla poprvé po odchodu Sovětů v roce 1989. K žádným cíleným akcím vůči exponentům bývalého režimu tehdy nedocházelo, a to ani poté, co padl Afghánistán jako komunistický satelit Sovětů pod vedením Muhammada Nadžíbulláha v dubnu 1992.
Nadžíbulláh věřil, že ho ušetří všichni vládci země a zůstal v Kábulu i po jeho dobytí Talibanem v roce 1996. Přepočítal se. Povstalci ho nejdřív vykastrovali, pak ho uvláčeli za náklaďákem a jeho tělo pro výstrahu pověsili na lampu. Přitom mu ještě uřezali prsty a nahradili je ruličkami bankovek. Totéž se stalo i s jeho bratrem.
Záruky bezpečí nejsou
Na druhou stranu vítal Taliban s otevřenou náručí lidi, kteří se mu hodili, třeba profesionální velitele či piloty, přičemž všichni do jednoho měli za sebou sovětský výcvik a kariéru v prorežimní armádě. U jiných bývalých spolupracovníků komunistů to však vadilo a stávalo se, že si pro ně přišla policie a putovali bez rozsudku do vazby. Z ní se snažili vykoupit a zmizet. Mnoho jich tehdy hledalo azyl na Západě i v zemích bývalého Sovětského svazu, které je i přes vlastní ekonomické obtíže neodmítaly.
Dnešní Taliban se hrdě hlásí ke svým kořenům a v minulosti ostře vystupoval i proti „domácím kolaborantům“– nešetřil státní úředníky, vojáky, policisty i třeba zaměstnance nevládních organizací. Teď se ale zdá být mírnější a na jím obsazených územích dnes nevidíme excesy typu zavírání dívčích škol či hromadné perzekuce a popravy jako dříve. A pokud afghánští rebelové ovládnou větší území a velká města, což je zřejmě otázkou krátké doby, budou muset vládnout jinak než před 25 lety. Dobu internetu a sociálních sítí, mezi afghánskou mládeží i střední vrstvou velmi sofistikovaně rozvinutou, už nelze úplně ignorovat.
Co bude v Afghánistánu dál? Může nastat buď pokračování současného stavu, kdy se povstalci Talibanu včlení do života jako standardní politická síla, nebo převezmou moc úplně. Třetí varianta, ta nejméně příznivá, předpokládá pokračování bojů a rozdělení země podobně, jako tomu bylo před prosincem 2001, než Taliban porazily koaliční jednotky. Z bojů proti Talibanu by se zřejmě stala válka různých politických frakcí a etnických skupin s mizivou nadějí na řešení.
Důležité je, že ani jedna z variant nedává bývalým spolupracovníkům spojeneckých sil záruku bezpečnosti. Pokud se země angažující se v Afghánistánu chtějí zachovat alespoň trochu férově, budou muset těmto lidem zajistit bezpečí. A to bez ohledu na to, jak dlouho pro ně pracovali a jak početné mají rodiny. Lze dělat bezpečnostní prověření, otázkou ale je, co s lidmi, kteří jím neprojdou a zda máme právo je kvůli nesrovnalostem v pohovoru vydat napospas riziku smrti.
K velkorysému kroku se odhodlali Američané – vezmou až 20 tisíc lidí i s rodinami (celkem až 100 tisíc osob)
Kam s nimi?
K velkorysému kroku se odhodlali Američané – vezmou až 20 tisíc lidí i s rodinami (celkem až 100 tisíc lidí) a v první řadě je dostanou do bezpečí na nějakou ze svých vojenských základen. Tam proběhne prověřování k přesídlení na americkou půdu. Kdo neprojde, bude mít naději na umístění v některé z třetích zemí. To může být problematické, jak ukazuje příklad ujgurských vězňů propuštěných z Guantánama. USA je nechtěly ani na své území, ani je vrátit do Číny a po dlouhotrvajícím jednání je poslaly do Albánie, na Palau, na Bermudy, do Švýcarska, Salvadoru a na Slovensko.
Některé země jako třeba Astrálie ale hodily své spolupracovníky zcela přes palubu a nebylo nic platné ani to, že váleční veteráni na protest pálili svá vyznamenání. Citlivý návratový program má německý Bundeswehr a o „své“Afghánce se postaráme i my. „Také Česká republika se stejně jako jiné státy rozhodla realizací zvláštního programu pomoci tlumočníkům, kteří v průběhu mise podporovali české jednotky, a jejich rodinám,“sdělilo LN ministerstvo obrany s tím, že další podrobnosti kvůli jejich bezpečnosti zveřejňovat nebude.
Co dodat? Na spolupracovnících koaličních jednotek se afghánská migrační vlna nejspíš nezastaví. Budou s velkou pravděpodobností následovat další Afghánci, kteří věřili v lepší budoucnost země. Evropa včetně nás před nimi nemůže strkat hlavu do písku a hledat důvody, proč je poslat o dům dál.