Vítězslav Sommer

Narodil se v roce 1981. Působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a vyučuje na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Věnuje se dějinám socialismu a post-socialismu v Československu v širším mezinárodním kontextu. Zaměřuje se především na dějiny společenských věd a expertních kruhů, především na jejich intelektuální a institucionální vývoj a interakci s politikou.

Když nahlédneme do učebnic: v roce 1929 Gottwald převezme velení a „jede se“bolševismus, ale máme zde také kauzu okolo Josefa Guttmanna, který si dovolil jít proti vůli Kominterny…

Možná problém spočívá v tom, že často dějiny KSČ, hlavně v meziválečném období, dodnes vyprávíme tak, jak je vyprávěla komunistická historiografie někdy v polovině padesátých let, kdy se snažila tento velmi komplikovaný vývoj líčit velmi jednoznačně, a tudíž zjednodušeně. Tedy strana slavně vznikne, postupně se zbaví slabých a oportunistů, nastoupí Gottwald a „jedeme“až k únoru 1948. Ale ono to bylo mnohem komplikovanější. Když se vrátíme ke vzniku strany, zjistíme, že vzniká z pestré aliance velmi různorodých politických skupin. Největší z nich je marxistická levice v sociální demokracii vedená Šmeralem, pak je tam početná liberecká skupina vedená Kreibichem, to jsou němečtí radikální sociální demokraté.

A máme tu ještě skupinu kolem časopisu Červen, to je S. K. Neumann a jeho intelektuální souputníci, anarchokomunisté. Potom zde jsou Češi, kteří se přihlásili ke komunismu v zajetí v Rusku a působili v Rudé armádě. Těch skupin by bylo ještě víc, takže obrovský „mišmaš“, navíc národně pestrý, a z toho všeho vznikne jedna strana, ve které se sváří různé přístupy k tomu, co by měla revoluční socialistická strana vlastně být. Hlavním proudem je šmeralovský směr, který proklamuje, že navazuje na sociální demokracii, ale současně se s ní v mnohém rozchází…

Taková československá cesta, že?

Šmeral říkal: „Musíme být masovou politickou stranou, jakou byla sociální demokracie.“Sociálně demokratická strana měla také velmi rozvinutou byrokratickou strukturu. Nešlo jen o stranickou organizaci. Masová strana vydávala noviny, existovaly na ni navázané tělovýchovné spolky a další organizace. Šmeral si tak představoval i komunistickou stranu. Kromě toho, že bude revoluční stranou, bude mít také co nejvíce členů a bude usilovat o co nejvíc hlasů ve volbách. Bohumír Šmeral dokonce prohlásil, že Československo považuje za přirozenou základnu třídního boje, čímž se v podstatě přihlásil k československému státu. Kominterna však hlásala také národní sebeurčení. A to až na hranici odtržení. V průběhu dvacátých let se to vyostří tak, že komunisté říkají: „Sebeurčení může vrcholit tím, že rozbijeme československý stát, který utlačuje německou a další menšiny.“A to KSČ přivádí více na protistátní stanoviska. V průběhu dvacátých let se čím dál tím víc prosazuje tzv. bolševizace. Byla to reakce na to, že postupně opadla revoluční vlna, která začala po první světové válce. Očekávalo se, že dojde k velké evropské revoluci s centrem v Německu, ale pak se ukázalo, že to byla příliš optimistická předpověď. V reakci na tento neúspěch se Kominterna začíná radikalizovat.

A do tohoto složitého období zároveň spadají velmi zamotané spory v sovětské komunistické straně, ty se přenášejí do ostatních komunistických stran, takže celá dvacátá léta v KSČ představují vnitřní boj mezi různými frakcemi. Rok 1929 je vyvrcholením tohoto vnitrostranického konfliktu. Takže strana se v roce 1929 v podstatě rozpadla. Přišla o velkou část

Zítra: Pavel Žáček

Od plamenných idejí k vyhaslé ideologii. Kniha rozhovorů na téma komunismu. V květnu 1921 byla založena KSČ. Stoleté výročí vybízí k tomu, abychom si položili otázky vztahující se k minulosti, současnosti i budoucnosti. Nakolik byli čeští komunisté závislí na Moskvě? Jaký typ lidí přitahovala komunistická strana? A proč i přes zákon o protiprávnosti komunistického režimu nedošlo k jejímu zákazu? Odpovědi přináší publikace nakladatelství Kniha Zlín, která vyšla na jaře.