Rothschildové mohou proti Česku uspět
Potomek magnátů se soudí o zkonfiskovaný majetek. Spor postoupil k Evropskému soudu pro lidská práva
Zásadně se podepsali na tom, jak vypadá současné Slezsko. Přispěli k rozkvětu vítkovických železáren i Vítkovických kamenouhelných dolů v Ostravě, z nichž později vzniklo OKD. Působení Rothschildů ve střední Evropě však zpřetrhala druhá světová válka.
Tehdejší příběh by šlo shrnout do věty „Peníze, nebo život“, protože přesně tak o majetek rodina přišla. Když došlo v roce 1938 k anšlusu Rakouska, Louise Rothschilda
zastihli nacisté přesně ve chvíli, kdy chtěl vzít nohy na ramena. Zatkli ho a zbytek rodiny vydírali, aby se vzdala majetku.
„Aby Louisovi zachránili život, neváhali jeho bratři Alfons a Eugene souhlasit s tím, že celý svůj mimořádně velký majetek ‚odevzdají‘ nacistické třetí říši,“vypráví pro LN pravnuk Alfonse Rothschilda a dědic části rodinného majetku baron Geoffrey Hoguet.
V novodobé historii Česka Hoguet odevzdání rodinného majetku do rukou nacistického Německa
zpochybnil u soudů. Bylo podle něj vynucené. Když neuspěl, obrátil se na Ústavní soud, leč i ten letos v lednu nároky potomka rodiny zamítl. Teď se vše přesouvá ještě o stupeň výš. Hoguet se obrátil na Evropský soud pro lidská práva.
A podle některých názorů může uspět. „Kdyby se stát po osvobození vyvíjel demokraticky, té restituce by se domohli. Ale podejte si restituční návrh po únoru 1948 a jmenujte se Rothschild, i když na to máte ještě tříměsíční lhůtu,“líčí tehdejší situaci bývalý ústavní soudce Stanislav Balík.
Z přístupu tehdejšího státu podle advokáta čiší nespravedlnost a soud ve Štrasburku se více zaměřuje na ochranu práv lidí než států. Do karet potomkům slavného rodu hraje i to, že podle advokáta byly Benešovy dekrety v minulosti zneužívány a aplikovaly se i tam, kde se nemělo. Právě na jejich základě přitom stát zabavoval nacistický majetek.
Ústavní soud argumentoval tím, že rodina po válce o majetek zpátky nezažádala. Geoffrey Hoguet tvrdí, že ano. A že jsou pro to důkazy. „Existují oficiální dokumenty samotného státu, které hovoří samy za sebe,“uvádí.
Potomek žádá pozemky, desítky parcel v obcích Šilheřovice a Ludgeřovice, majetek spravovaný městem Ostrava, Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Tělovýchovnou jednotou Ostrava a Lesy ČR. Vše ve Slezsku, kde rodina působila. „Bez Rothschildů by těžko došlo k rozvoji tamních dolů, velmi těžko by vzniklo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Ekonomika Slezska v 19. století stojí z velké části na rothschildských investicích,“popisuje Jan Županič z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK. Rodina budovala železnice, přispívali na charitu, financovali nemocnice a byli i uměleckými mecenáši.
To vše vzala totalita. Nejdřív nacistická, pak komunistická. Nic na tom, nyní v podstatě Ústavní soud vše potvrdil. Evropský soud pro lidská práva by dle Balíka nicméně mohl hledět i na to, že stanovisko nebylo jednotné. Jiří Zemánek poukázal, že domáhat se vlastnického práva bylo po válce právně nemožné a po roce 1948 kvůli nástupu komunistů k moci z politických důvodů dokonce vyloučené. „Už jen toto stanovisko má určité momenty průlomu, kdy se řešila otázka zcela evidentní nespravedlnosti,“uvedl Balík s tím, že kdyby byl dnes stále ústavním soudcem, pak by se k němu přiklonil.
Jediní Židé u dvora
Úspěch rodiny Rothschildů se váže už k 18. století, kdy Mayer Amschel Rothschild založil ve
Frankfurtu nad Mohanem banku. Jeho synové v úspěchu pokračovali a vybudovali pobočky v Londýně, Paříži, Neapoli a Vídni. „Spoluzaložili Rakouskou národní banku i dnešní Creditanstalt v roce 1855. Budovali železnice. V tomto ohledu se skutečně jednalo o první třídu podnikatelů,“líčí historik Županič.
Rothschildové byli jediní Židé v Rakousku, kterým byl povolen přístup ke dvoru. Mohla za to dlouhodobá podpora mocnářství. „Zprostředkovávali finanční služby monarchii, bez nichž by asi nepřežila. Za válek s Napoleonem organizovali přísun britských peněz do Rakouska, z čehož byla modernizovaná a vystrojovaná rakouská armáda, zajišťovali i zásobování,“uvádí Županič. Měli také vynikající zpravodajskou službu, která pracovala se světelnou signalizací, zrcadly a holuby. Byli tak první, kdo se dozvěděl o porážce Napoleona v bitvě u Waterloo.
Z bankovního světa se rodina začala stahovat v polovině 19. století, investovali spíše do dolů. Známá je fotografie Eugena Daniela Rothschilda s prezidentem T. G. Masarykem, když v roce 1924 navštívil Vítkovické železárny.
Žili v Československu i ve Vídni, v Rakousku však po krachu na burze v roce 1929 začali mít potíže. Creditanstalt se sice podařilo zachránit, stálo to ovšem většinu hotových financí.
Co trvalo, byla výborná informovanost rodiny. Podle Županiče měli informace i o tom, že by mělo dojít k anšlusu Rakouska a okupaci zbytku Československa, nečekali však, že se stane tak rychle. „Tehdejší hlava rodiny Louis byl v té době ve Vídni. Chystal se nastoupit do letadla, když ho zatklo gestapo. Byl uvězněn, jeho majetek zabaven a používali ho pak jako nastrčenou figuru, aby Rothschildy vydírali,“vypráví historik. Nakonec kývli. Peníze, nebo život.
Právě to byl podle Hogueta nátlak, a právě proto převedení majetku oficiálně nikdy neplatilo.
Nároky by mohli mít i další Pokud by Rothschildův potomek u Evropského soudu pro lidská práva uspěl, Ústavní soud by musel obnovit řízení, došlo by ke zrušení zamítavého nálezu a soud by se s tím musel popasovat, vázán štrasburským rozhodnutím.
Podle Balíka by to mohlo znamenat, že se na evropský soud začnou obracet i další. Podobných případů může být víc. A mohlo by to vést také ke změně judikatury v Česku. Především proto, jak říká Balík, že o době mezi lety 1945 až 1948 víme mnohem víc než dřív.
„Po roce 1945 byly místní národní výbory z velké části ovládané komunisty. Měly povinnost vyhlásit restituci a většinou to udělaly tak, že informaci zveřejnily na nástěnce výboru a oznámily, že se lidé musí přihlásit třeba do tří týdnů po vydání vyhlášky. Ve chvíli, kdy byli ti, kterých se to týkalo, ve Spojených státech nebo v San Salvadoru, se dostali zpátky až koncem roku 1945 nebo až začátkem roku 1946 a stát jim majetky odmítl vydat,“líčí historik Županič.