Dálnice nás obchvacují, ale i obkličují
Je známkou příslušnosti k civilizaci, píše Zbyněk Petráček o dálnici ve svém zamyšlení na toto téma (LN 13. 7.). Prý dokonce k té demokratičtější a rozvinutější civilizaci, protože jízda vlastním autem po dálnici ztělesňuje svobodu pohybu. A podivuje se, jakže to dělají ti Poláci, že nám ve stavbě dálnic dávají flek.
Začněme třeba těmi Poláky. Myslím, že důvody jejich „úspěšnosti“si dovedeme docela dobře představit přinejmenším od začátku kauzy kolem záměru rozšíření dolu Turów na hranicích Německa a ČR. Ačkoliv ten záměr ohrožuje nejzákladnější podmínky života v celé oblasti, totiž zdroje pitné vody, nedonutil polského investora ani rozsudek Soudního dvora EU, aby svůj záměr korigoval s ohledem na sousední země. Dokonce ani k dodržení platného zákona o EIA, který stanovuje státům povinnost u takových záměrů, jejichž dopad přesahuje hranice, přibrat jako řádné účastníky řízení příslušné orgány i dotčené občany státu sousedního.
A nejde o ojedinělý případ. Připomenu třeba střet při stavbě polské rozhledny na Králickém Sněžníku, kde místní protestují proti bezohlednému používání těžké stavební techniky a porušování podmínek stavebního povolení. Proti devastaci zdejší zvláště chráněné přírody. Když ještě zmíním nezákonné kácení v Bělověžském pralese, které musel zastavit také až rozsudek soudu EU, asi si nebudeme dělat žádné iluze, jak „citlivě“nejspíš postupuje stavební lobby v kauzách, na které zdaleka není tak vidět jako na Turów či Bělověžský prales. Třeba právě při stavbě dálnic. Nemyslím, že zrovna v tomhle by mělo být Polsko náš vzor.
Jedna svoboda na úkor druhé
Že by stavba dálnic byla známkou demokratičnosti režimu, to si jistě nemyslí ani Zbyněk Petráček. Vynechám minulost a ze současnosti stačí připomenout třeba jen masivní rozvoj dálniční sítě v Číně, případně její investice do dopravní infrastruktury v zemích tzv. třetího světa.
Je pravda, že rozvinutá dopravní síť je jednou z charakteristik už antických civilizací. Říká se, že základem té evropské je systém římských silnic všude, kam se římské impérium v průběhu své existence rozšířilo. Jenže je komunikace a komunikace. Římská silnice a silnice v následujících stoletích spojovaly. Obce, regiony, země. Ty dnešní už začínají rozdělovat. Dálnice od sebe oddělují části měst a obcí, porcují krajinu na izolované ostrovy, z nichž se lze jen obtížně dostat jak člověku, tak zvěři, pro kterou je migrace otázkou života a smrti. Kdysi rozmanité funkce krajiny se smrskávají hlavně na tu dopravní. Ostatní zvolna umírají na úbytě.
Prý dálnice jako výraz svobody pohybu. Jo, když chci krajinou proletět z bodu A do stovky kilometrů vzdáleného bodu B. Když v sobě probudím zapomenuté pudy kočovníka, když zapomenu na tisíciletí usedlého života evropského člověka, díky němuž právě vybudoval onu civilizaci, kterou tu teď skloňujeme ve všech pádech.
Ale co moje svoboda pohybovat se docela normálně v okolí svého bydliště? Vyrazit do okolní přírody, pokud ještě nějaká zbyla, a nenarazit každou chvíli když ne na dálnici (tam pěšák ani nesmí – ovšemže ve svém vlastním zájmu), tak na nějaký ten obchvat, kde jde o život, i když ho chcete jen přejít? Na něco, co lidi obchvacuje, obkličuje a uzavírá v jejich domovech jako hradby – kdysi s velkou slávou zbourané jako překážka rozvoje – ale mnohem nebezpečnější než ony? Nemám potřebu (a věřím, že ji nemá mnoho dalších lidí) dnes a denně využívat dálnici, ale máme všichni potřebu volného, relativně bezpečného pohybu především tam, kde jsme doma. Není-li ta potřeba naplněna, lidé prchají, jak můžou. Aspoň po dobu dovolené, aspoň na víkendy. Výsledkem jsou stále častější zácpy a hromadné nehody i na těch dálnicích, stále častější kolapsy tohoto dopravního systému. A devastace kdysi vzácných území overturismem.
Masové pobouření
Stále ještě se najdou tací, kteří si myslí, že se to vyřeší stavbou dalších a dalších dálnic a obchvatů. Stýskají si, že to jde moc pomalu, a jiní zas hledají nástroje, jak silou protlačit něco, co už jaksi nejde po dobrém. Zákon o liniových stavbách či nový stavební zákon třeba.
Ale co když už se tenhle systém vyčerpal? Co když už jde sám proti sobě? Jako polévka, kterou jsme dochucovali a dochucovali, protože se nám zdála pořád málo slaná, až jsme ji přesolili. Co když vývoj (civilizační trend) už jde jinudy? Je to náhoda, že svět se v dálkové pozemní dopravě obrací k vysokorychlostní železnici? Mají ji už i v Africe nebo v Turecku, jen u nás (na rozdíl od těch dálnic) žádnou. Pouze věčné plány na ně. A to už nejspíš nebude náhoda, ukazuje to, čemu dávají přednost ti, kdo mají moc rozhodovat o konkrétních dopravních investicích.
Ještě se daří panu dvojministru Havlíčkovi vykládat na televizní kamery, že výstavbu dálnic, obchvatů obcí a silnic brzdí „ekoteroristi“. Protože panuje stále přesvědčení, že jde o pouhé jednotlivce, nanejvýš malé skupinky s bůhvíjakými (samozřejmě že špatnými) úmysly.
Jenomže jak si pak vysvětlit např. to, co teď hýbe veřejností v celé velké oblasti od polabského Štětí až k východní části Českého středohoří na Litoměřicku a Českolipsku? Nedávno prosákla do veřejnosti zpráva, že si Ředitelství silnic a dálnic nechalo od firmy PUDIS, a. s., zpracovat vyhledávací studii zcela nového vedení silnice I/9 z Liběchova na Českolipsko. Masové pobouření, které to vyvolalo, je těžko porovnávat s čímkoliv, co se tu událo po roce 1989. Prakticky přes noc vznikla v dotčených obcích občanská sdružení proti i jen pouhé myšlence nové komunikace, během týdne, dvou se nashromáždily tisíce podpisů pod protestní petice. Co je snad ještě důležitější, občanský protest bez váhání podpořila politická reprezentace všech místních měst a obcí.
Když navíc uvážíme, že silnici 1. třídy nelze co do negativních dopadů na okolí s dálnicí vůbec srovnávat, co z toho plyne pro další výstavbu dálnic, zejména v dosud relativně nedotčené krajině? Třeba v dolním Posázaví, kde proti bezohledně protlačované trase už roky bojuje občanské sdružení Alternativa středočeské D3. Vyhrají zdejší občané, nebo dálniční lobby? A jaký dopad to všechno výše řečené bude mít na dopravní politiku téhle země?