Matyáš Viktora: Pěticípá totalita (5.)
Vůdcové Rudých Khmerů vesměs nebyli lidé, kteří vylezli z džungle. Byli vzdělaní, někteří studovali na Sorbonně, říká v knize rozhovorů ke sto letům KSČ Jan Rychlík.
Četl jsem, že Češi byli při jednání socialistických nebo sociálnědemokratických stran v Rakousku praktičtější, zatímco třeba Rakušané byli více teoretiky. Je tomu tak?
V rakouské sociální demokracii bylo nepochybně hodně teoretiků socialismu, jako Otto Bauer nebo Karl Renner. Mezi českými socialisty žádný podobný známý teoretik nebyl. Možná František Soukup. Ale ten trust rakouské sociální demokracie byl v rakouské části, která byla národnostně v podstatě německou. K ní patřili také například dělníci z českého pohraničí, z Liberce a dalších velkých průmyslových měst. Němčina byla tehdy lingua franca střední Evropy, a oni proto měli z jazykových důvodů blíž k sociálním demokratům v sousedním Německu, se kterými až do své smrti poměrně úzce spolupracovali Karl Marx i Friedrich Engels, i když tehdy už oba žili v Anglii.
Nakolik dělnická třída podporovala sociální demokraty?
To byla masová strana. V podstatě v českých zemích byly dvě masové strany, a to agrární strana – strana venkova – a sociální demokracie. Bez nich to nešlo. Pak byli národní socialisté, kteří jsou v této době také levicoví. Lišili se od sociálních demokratů v otázce státoprávní, nikoli v otázce konečných cílů. A pravicové strany, to byla marginální záležitost, stejně jako za první republiky. Agrární strana byla střed. Jediná pravicová strana za první republiky, kterou byla národní demokracie, nebyla strana masová a nakonec se v roce 1934 rozsypala. Je třeba si uvědomit, že dělnické hnutí, a tím pádem tedy i sociální demokracie, prochází určitým vývojem.
Kdo v době, kdy Karl Marx formuluje své myšlenky, je dělník a jak vypadá? Často to jsou lidé, kteří si jenom tak přivydělávají, tedy takzvaní kovorolníci, kteří třeba bydlí na vesnici a jdou si do továrny něco přivydělat, ale hlavní zdroj obživy mají na vesnici, kde mají malý pozemek. To je hodně charakteristické pro naše prostředí.
Pak se to časem mění, hlavní zdroj obživy je mzda a na poli si dělník pěstuje brambory pro vlastní potřebu, aby je nemusel kupovat, a skutečně žije velice bídně, jak se říká z ruky do huby. Většina obyvatel českých zemí tehdy byli samostatní malovýrobci. Buď tedy rolníci na venkově, nebo nějací drobní živnostníci ve městě. Ti nějaký malý majetek měli. Ale dělníci, ti skutečně neměli nic, takže nemohli o nic přijít. Dnes není příliš vhodné citovat Marxe, ale já nevím, proč ne. Ten právě říká, že dělníci, proletariát nemůže ztratit nic…
… nic než okovy.
Ano. Jenže jakmile se zlepšila jejich životní úroveň a už měli nějaký majetek, už to nebyl ten proletariát v antickém slova smyslu. A kromě toho se dělnictvo sociálně stratifikuje, vzniká skupina takzvané dělnické aristokracie, tedy vysoce kvalifikovaných dělníků, kteří jsou v podstatě na úrovni nižší technické inteligence.
V podstatě na úrovni řemeslníků.
To jsou tiskaři, elektromontéři, potom třeba automechanici, zkrátka tento typ lidí, kteří jsou placeni poměrně dobře, protože jsou nenahraditelní. Když je to nějaký pomocný dělník a jste zaměstnavatel, můžete ho kdykoliv vyhodit, protože víte, že najdete deset jiných, ale když propustíte kvalifikovaného dělníka, nebudete mít pravděpodobně nikoho. A když někoho seženete, minimálně za stejnou mzdu nebo musíte zaplatit ještě víc, tak proč byste to dělal? Tím pádem se samozřejmě radikalismus ztrácí.
To je jinak otázka i průběhu 20. století, kdy se při levicových revoltách v roce 1968 ve Francii a v SRN ukázalo, že motorem požadavku sociálních změn není dělnická třída, ale že jsou to studenti. Dělníci sociální revoluci odmítli, což vedlo levicové intelektuály k nápadu hledat nějakou novou revoluční sociální skupinu, nejlépe mezi chudými rolníky v rozvojových zemích. A končí to strašným pokusem
Sociální demokraté tedy vlastně byli strana podporující stát, potom přišla válka a najednou nezbytně státotvorní nebyli?
Sociální demokraté až do roku 1917 stáli jasně na půdě Rakouska. A představitelem toho prorakouského aktivismu byl právě Šmeral. Ale to jim nemůžeme vyčítat. Můj dědeček, dej mu pánbůh nebe, jako řádný úředník a záložní důstojník rakousko-uherské armády za první světové války, byl český vlastenec, ale zároveň byl loajální k císaři i k Rakousku-Uhersku. Většina Čechů ještě tehdy měla dvojí loajalitu a neviděla v tom rozpor. Konstrukce o masovém odporu Čechů proti Rakousku byla vytvořena až dodatečně. Pro řadu lidí prostě Rakousko bylo jejich vlastí. Bylo tady čtyři sta let a málokdo si před rokem 1918 dokázal představit, že by Rakousko nebylo a byl by tu úplně samostatný český stát. Takovou „Mekkou“české politiky před rokem 1914 bylo dosažení stejného postavení, jaké měly v monarchii Uhry. To v podstatě byl polosamostatný stát, kde jen zahraniční politika a armáda byly s Rakouskem společné.
Redakčně kráceno
Od plamenných idejí k vyhaslé ideologii.
Kniha rozhovorů na téma komunismu. V květnu 1921 byla založena KSČ. Sté výročí vybízí k tomu, abychom si položili otázky vztahující se k minulosti, současnosti i budoucnosti. Nakolik byli čeští komunisté závislí na Moskvě? Jaký typ lidí přitahovala komunistická strana? A proč i přes zákon o protiprávnosti komunistického režimu nedošlo k jejímu zákazu? Odpovědi přináší publikace nakladatelství Kniha Zlín, která vyšla na jaře.