Tunisané mají v krvi kompromis
Důvody nepokojů v Tunisku, které vedly prezidenta Kaíse Saída k radikálnímu omezení moci vlády a parlamentu, jsou dlouhodobé a nezvládnutí koronavirové epidemie společenský pohyb pouze urychlilo, říká sociolog a znalec Tuniska Karel Černý.
LN V neděli odvolal tuniský prezident Kaís Saíd premiéra a pozastavil činnost parlamentu, následovaly další tvrdé kroky jako zákaz nočního vycházení. Jak si to máme vykládat: hraje hlavní roli v této politické krizi vládou nezvládnuté šíření koronavirové nákazy, nebo je v pozadí ještě něco jiného?
Myslím, že problémy v tuniské společnosti jsou hlubší a epidemie ten vývoj jen uspíšila. Kořeny bych hledal ve vývoji po revoluci, která v roce 2011 svrhla dlouholetého autoritativního prezidenta Bin Alího. Podařilo se sice nastolit demokratičtější režim, ale společenská změna vyvolala ve velké části populace až nereálná očekávání sociálního a ekonomického pokroku. A ten se během uplynulých deseti let nedostavil buď vůbec, nebo jen v nepatrné míře.
S tím souvisí ještě jeden, na první pohled banální důvod – roční období. Je léto, tedy hlavní turistická sezona, a větší část zahraničních návštěvníků do Tuniska podobně jako loni nedorazila. Na turistickém ruchu je přitom závislých zhruba 15 až 20 procent Tunisanů a těmto lidem teď kriticky chybějí výdělky. Taková situace vás snadno vyžene do ulic.
LN Jak velkou roli hraje v Tunisku radikální islám?
Počet lidí, kteří s těmito idejemi sympatizují, si netroufnu odhadnout, nejspíš nebude vysoký, vliv radikálních islamistů na dění v Tunisku ale rozhodně zanedbatelný není. Radikálové paradoxně vydělali na revoluci z roku 2011: součástí změn tehdy totiž byla mimo jiné rozsáhlá amnestie, během níž se dostali na svobodu i opravdu tvrdí islamisté a rychle se v Tunisku etablovali. Jde o skupinu, která si říká Ansár aš-Šaríja. Byli to oni, kdo stál za atentáty na Muzeum Bardó v Tunisu a na plážích v letovisku Sousse v roce 2015.
Ansár aš-Šaríja odsuzuje parlamentní demokracii, podle jejich názoru tu potřebné zákony již jsou – ty, které stanovil Alláh – a je škodlivé, až nepřijatelné pokoušet se na tom cokoli měnit. Snažili se získat více přívrženců důrazem na sociální otázky, to se jim ale, hlavně mezi mladými, podle všeho nepodařilo.
LN Jaká je pozice strany an-Nahda, kterou nyní prezident de facto odstavil od moci?
Ti se samozřejmě také hlásí k zásadám islámu, jde ale o umírněný směr. Oni se posouvají k „islámské demokracii“a sami sebe přirovnávají – viděno optikou evropské politiky – třeba ke křesťanským demokratům v Německu. Tedy k sociálně citlivé politice ukotvené v náboženském backgroundu.
LN Během cest po Tunisku jsem si všiml, že hlavně mladší a střední generace má docela dobré povědomí o tom, jaký je život v Evropě. Tedy přinejmenším z materiálního hlediska daleko lepší než v Tunisku. Nemůže i tohle být v pozadí problémů: že dost lidí ví, jak by se dalo žít lépe, a logicky viní vlastní vládu z neschopnosti?
Je to dost pravděpodobné. Tuniská zkušenost, kterou zmiňujete, je ve většině případů spojená s prostředím a životem ve Francii (v letech 1881 až 1956 bylo území dnešního Tuniska francouzskou kolonií – pozn. red.), kde mnoho Tunisanů pracuje, případně studuje, často i dlouhé roky. Pak se vrátí domů a kromě vydělaných peněz s sebou přivezou i odlišné ideje a představy o fungování společnosti.
LN Ekonomicky ale Tunisko pořád patří k nejvyspělejším zemím Afriky...
Ano, ale problém je, že hospodářský rozvoj – byť v posledních letech skrovný, jak jsme řekli – je hodně nerovnoměrný. Zjednodušeně jde o napětí mezi vyspělejšími městy na pobřeží, od Tunisu přes Sousse dál na jih, a daleko zaostalejším vnitrozemím. Chudší lidé žijící ve vnitrozemí jsou citlivější na sociální problémy – stačí třeba nevelký růst cen základních potravin a oni mohou mít zítra problém se najíst. Mnoho z nich po zkušenosti posledních deseti let už politikům nevěří, že by mohli jejich trable pomoci vyřešit. Tím v podstatě rezignují na demokratické uspořádání, což samozřejmě není dobré.
LN Jak podle vás současná politická krize dopadne? Má prezident Saíd pro své kroky – podle mnohých za hranicí ústavnosti – lidovou podporu?
Jak je to s podporou řadových Tunisanů, se teprve ukáže. Jisté je, že prezident za sebou nemá žádnou silnou zájmovou skupinu, což ale může být paradoxně jeho výhoda. To se ostatně projevilo již během prezidentských voleb v roce 2019: Saíd v podstatě nevedl žádnou kampaň, ale důrazně se distancoval od elit, a ač vůbec nepatřil mezi favority, nakonec jasně zvítězil. Nepodceňoval bych jeho manévrovací schopnosti – je to zkušený ústavní právník. Něco jako „arbitr nad stranami“.
Nemyslím si, že současné dění v Tunisku vyústí v nějakou velkou násilnou konfrontaci. Pro Tunisany je to jen další v řadě krizí – takových zažili už několik a vždy to skončilo kompromisem, nikoli násilím. Tomu svědčí i vývoj posledních dnů a hodin: třeba strana an-Nahda sice v pondělí vyzývala své příznivce, aby vyšli do ulic a postavili se, podle jejich názoru, pokusu o neústavní puč, teď už tatáž strana hovoří o dialogu. To je přece velký posun.