O izolaci a frustraci s fantazií
Letos je to čtvrt století, co Divadlo Continuo pořádá své letní site-specific projekty v jihočeské krajině. Současný projekt, který se bude hrát do 1. srpna, nese název Pokoje a tvůrci pro něj využili dvůr svého Švestkového dvora v Malovicích.
Letní projekty Continua jsou fenoménem českého nezávislého divadla. Kontinuálně rozvíjený program pohybově výtvarného plenérového divadla, který je stále schopen se občerstvovat, u nás takřka nemá obdoby. Soubor začínal před čtvrtstoletím na zámečku Kratochvíle, v jeho renesanční zahradě obklopené vodním příkopem, a byly to okouzlující večery. Následovaly další lokality – rybník Otrhanec, lokálka na trati mezi Netolicemi a Malovicemi, statek Rábín u Netolic, stará cihelna u Vodňan, sklepení sladovny v Písku, stará vodárna tamtéž a samozřejmě malovický Švestkový dvůr a jeho okolí. Tam také postupně vznikala stálá scéna a rezidenční prostor.
Vždy šlo o tvůrčí, výtvarné a objevné zacházení s lokalitou s citem pro aktuální témata a právě rezonující myšlenky. Nosné bylo třeba stále se vracející hledání ztracené paměti krajiny. S tím, jak se svět kolem nás neblaze proměňoval a objevovaly se nečekané konflikty, jako třeba migrantská krize, nastupovaly drsnější výpovědi či apokalyptické vize. Ale obrazivé a fantaskní putování noční krajinou tu zůstávalo.
Před pěti lety Continuo hrálo poprvé na sotva dokončené scéně v Malovicích, jež se doslova proměnila v přízračnou loď. Pak přišla koláž z osmičkových roků našich dějin. Příklon k politickému divadlu v posledním období má v tvorbě Continua logiku a téma nesvobody a člověka konfrontovaného s různými formy totality stejně jako izolace a samota se stále vracejí.
Dění se zvláštní aurou
Letošní projekt Pokoje je trochu jiný, protože neznámá a jiná je situace, kterou v posledních dvou letech prožíváme. Přináší traumata a mění nám život. Pavel Štourač se svým týmem využil vnitřní čtvercovou dvoranu malovické usedlosti, „účko“, jež má ještě v patře po celém obvodu ochoz, a zaplnil je šesti pokoji. Hrací prostor zepředu uzavřel improvizovanou stěnou z několika starých dveří, těmi divák vstupuje dál. Dispozice je nepravidelná, komůrky jsou vytvořené pomocí zatahovacích oponek, průhledných, poloprůhledných, jako by divák nahlížel do oken zahalených krajkovou záclonou. Dění za nimi má zvláštní auru, někdy je přízračné, tajemné a neuchopitelné a jindy řve a duní agresivitou a vypětím. Výjevy se simultánně a v intervalech opakují, divák si může vybrat, jak je bude sledovat – zda izolovaně, nebo z širšího pohledu. Společným jmenovatelem dění je nedobrovolná izolace, která přináší frustraci a často i agresi. Postavy jako by se pořád na něco chystaly, rozcvičovaly a pak zase uvízly v nemilosrdné realitě. Dívka v místnosti s vanou se natřásá před imaginárním zrcadlem, špulí rty, prohlíží si stehna, aby pak mohla nanejvýš do staré vany vlézt a přikrýt se hadrem. Ve vedlejší komoře se vzájemně atakují další postavy, probíhají i do dalších prostor, jsou to výpady, zběsilé taneční kreace. Naproti pak u zdi jednoho křídla budovy je místo pro dvě dívky. Je zaplněné omšelými předměty, starým kufrem jako symbolem stále se nedařícího odchodu, do kterého se jedna z postav marně snaží vměstnat. Schody tu vedou do neznáma a dívky se tu bezvýchodně potácejí, chvíli jsou spojené vlasy, ale ve všem jejich konání je cizota, neschopnost skutečného kontaktu. Opodál za krajkovým závěsem s krajkovou lampou je pokoj „nevěsty“. Je v bílem skrytá pod peřinou, trhá si bílé punčochy a ovíjí si je kolem těla. Pak je tu pár, jejž podmračeně sleduje další žena a neurvale se vměšuje do jejich vztahu.
Malý zázrak a pak...
V půlce inscenace pošlou herci diváky na ochoz a najednou se úhel pohledu změní. To, co se zdálo jednoznačné, je najednou zpochybněno nebo se pootočí jiným směrem. Komůrky vypadají jako prosklená akvária. V pokoji nevěsty se nezjeví ženich, ale dívka. Trojice žen se hašteří nad tím, jak mají být položené talíře, hrnky a příbory – zabývají se těmito malichernostmi s neuvěřitelnou vehemencí. A ve staré vaně muž jako archeolog vytahuje z písku krásnou sochu – nahou ženu.
Každý divák si samozřejmě může tyto situace vykládat podle sebe, vidět v nich to, co v nich vidět chce. Je to otevřená hra s fantazií. Scény spojuje intenzivní pocit bezvýchodnosti, nemožnosti vyjít z klauzury i sám ze sebe. Přesto se pak podaří malý zázrak, všechny pokoje se propojí v jeden velký společný prostor, v němž se všichni sejdou, tančí a zpívají zádumčivou píseň v neznámém jazyce. Ale je to jen prchavý okamžik, který se záhy vytratí. Postavy mizí do temné zahrady, kde jsou znovu uvězněné v ještě horších malých boxech podobajících se přízračným výkladním skříním, osvětlená nahá těla zvolna zanáší padající listí. Je to temný, depresivní, ale silný závěr.
Je obdivuhodné, jak Pavel Štourač a jeho tým dokáže poetiku souboru rozvíjet, jak i recyklované nápady ožívají v nových souvislostech. Třeba boxy s lidskými těly využil v projektu Hic Sunt Dracones, ale zde fungují s jinou naléhavostí. Nový projekt dokázal vyjádřit existenciální úzkost, které dnešní svět propadá, i přijít se silným a novým výtvarným pojetím.
Pokoje
Režie: Pavel Štourač Švestkový dvůr Malovice, premiéra 27. 7., hraje se do 1. 8. vždy od 21 hodin