Psát jako myslet nahlas

Začněme nakladatelstvím Petr Štengl. Sám píšící poezii, jak jsme nedávno v Lidových novinách zjistili. Malá tiskárna – sám knihy tiskne a sám je vybírá a dělá redaktora. Sourodost s recenzovaným Vítem Kořínkem je nasnadě…

V názvu Kořínkovy knihy Děti tlačí traktor je její tresť i autorova tvořivého povahopisu. V drobné párřádkové momentce tlačí děti starý traktor do stodoly, aby za lijáku nezamoknul. Matoucí název knihy. Přece nejde o četbu pro děti. Autor vás přinutí jít za slova, pod ně. Neberte je na první dobrou. Asociujte. A má vyhráno autor i čtenář. A ovšemže – nakladatel Štengl, který knize důvěřoval.

Lekce Kerouacova a Kolářova Autor a nakladatel nejsou úzkoprsí a dogmatičtí co do žánru. Poezie v próze? Prozaizovaná poezie? Pryč s cejchováním. A přece některá vyslovím: Literární performance. Psaný happening. Zachycená svoboda chvíle. Akce slovem… Když poetiku přijmete, jste uvnitř dobré knížky. Žádné postimpresionistické náladičky; ani stopa po citečcích a pocitečcích. Nikde ve sbírce cvrlikání o dojmech či náladových dojetích. Minimum sebeprezentace. Vévodí objekt. A autorův subjekt střídmě upozaděný; vládne jen výběrem básnivých jiskření reality.

Je to lekce Kerouacova, Jiřího Koláře, Jana Zábrany, Ivana Blatného, Bohumila Hrabala. U mistrů je čemu se učit. Kořínek to pokorně ví a učí se svébytně. Psát jako myslet nahlas? Nemusí na tvorbu stačit. A přirozenost je zrádná. Ráda se projeví povrchním automatismem; a když opovrhne opracováním textu, je z ní manýra vratké sebejistoty. Půvab hrubě tesaného tvaru je krátkodobý – ohrožen mělkostí…

Osobité jsou Kořínkovy břitké metafory: vysypávat odpadkový koš se změtí smetí a nicotnostmi kdysi důležitými a „úklid“SMS a memobox keců z mobilu. Nebo hra s paradoxy „rezervovaná rozervanost“. A špatně „investovaný“cit. Černý humor s přísadou cynismu má „pojednání“o absurditě dětské sebevraždy.

Podobně výbušnou směs namíchá autor na téma martýriové podoby manželství nebo o perfidní atletice porno výkonů. Moc dobrý načernalý humor plný svérázné sklíčenosti mají zastavení o nescelitelné vzdálenosti mezi lidmi. Silný text je o autorově absurdní procházce, na jejímž začátku potká dva nadmíru zubožené starce – lidského a psího – ve výjevu až toxicky nihilistickém. Pak se na poli přidá ke sběračům kamení. Večer dávají své nasbírané na jakousi mohylu. Všichni robustní, až balvanovité. On třpytné, drobné kamínky spíše zdobné…

Povrchní šplechty o robotech A lušti, čtenáři, šifru podobenství po svém. Leč jsou i výkony Kořínkovi ke cti jen málo. Povrchní, nenové šplechty o robotech a výhrůžnosti umělé inteligence. Povadlé srovnání hlavy jasné a jiné – alkoholem zalévané. K ničemu řečičky o bábě, která bere rozumy civěním na televizi. Bez uzardění použije sousloví „pěna dní“a zapomene sdělit, že jde o Borise Viana, u něhož je řeč o trýzni životního paskvilu, ne načechrané nudy. Jen anekdotu udělá z vtipného nápadu rodičů, kteří pořídí dívence do bytu tyč, aby u ní tančila a exhibovala talent svíjení u tyče – jako kdysi se předváděly nicotné talentíky u pianina.

Dobré pro tvůrce je mít plodně v duši zaryté dětství. Kořínkovo zaříkadlo je babiččin dům, jeho vůně, poslední dětské prázdniny u ní a s ní. A není to věc několika konkrétních textů – ale rozsev posilujících hodnot, které prostupují dílem. Pokusnicky a riskantně autor – nazvu to – „koktá slova a obrazy“. Nespojená asociací ani logikou, též ne jinou vzájemnou vazbou, aniž hudbou slov. Jsou pouhým kupením osamělých nevýznamů. Slepá, hluchá ulička – dobrá jen, aby se autor dozvěděl, kudy nejít. Má ale text o proudu ochromujících banalit, který ukazuje, že ví o podobné jalovosti, aby se jí mohl vyvarovat.

Lákavé chrlení slov

Na závěr některá další nebezpečí na jeho cestě: Pouhý výčet viděného nestvoří báseň. Prchavost, zážitkovost, chrchlení slov – jsou múzy lákavé, ale vrtkavé, a ne přínosné. Jazyk básníkův není jen sdělovací, má příkazy i estetické a hlubiny magie. Performance herecká se děje v času, je nezastavitelná. Literární nemá povinnost ani důvod chvátat – jak činí těkavý Kořínek. Nečte po sobě, necenzuruje se. Patrně z obavy o ztrátu spontánnosti, kterou uctívá jako signum své poetiky.

Prostota chtěná a někde až okázale manifestovaná má blízko k prostoduchosti. Pouhý zážitek nestačí. Je třeba proměnit ho v prožitek a ten propsat v poezii. Proces. Kořínek příliš pulzující to pomíjí a nerespektuje… Svérázný Kořínkův talent stojí za pozornost a péči. Především svou vlastní.

Vít Kořínek:

Děti tlačí traktor

Vydalo Nakladatelství Petr Štengl, 2021, 96 stran