Ruský otazník Afghánistán A

Rusko se snaží zabránit infiltraci teroristů dohodami se středoasijskými státy

merický prezident Joe Biden, když svému národu i celému světu oznamoval, že americký kontingent, který v hornaté zemi operoval skoro dvacet let, z ní ke konci srpna odchází, prohlásil: „Nejeli jsme do Afghánistánu budovat stát. Afghánští vůdci se musejí spojit a rozhodnout o budoucnosti sami.“K tomu dodal, že Američané svého dosáhli: potrestali některé viníky útoku na Spojené státy americké z 11. září 2001 a v zásadě likvidovali síť teroristických základen v afghánských horách.

Přesto zaznívá z těchto slov jistá pachuť, protože stoprocentně USA ani jejich spojenci vojensky v Afghánistánu nepochodili – podobně jako kdysi Britové a na konci minulého století Sověti; ti se ovšem za masivního přispění vskutku osvíceného Michaila Gorbačova odporoučeli už po deseti letech, když pochopili, že v tomto terénu se proti místním lidem zbraněmi zvítězit nedá. A totéž tedy teď zakoušejí Američané, kteří ovšem navíc musejí spolknout hořkou pilulku v podobě vytrvale sílícího Talibanu, jenž ještě před jejich definitivním odchodem ovládl zhruba čtyři pětiny afghánského území.

Strategické partnerství

Rusko si je velmi dobře vědomo, v jakém smyslu ho nejnovější afghánský vývoj ohrožuje: především případnou infiltrací jednotlivých afghánských teroristů přímo do Ruska, jako se to dělo třeba už při návratu islámských radikálů kupříkladu ze syrských bojišť. Ještě pravděpodobnější je však angažmá nejen jednotlivců, ale možná i celých bojovnických skupin ve středoasijských postsovětských republikách. Proto už letos v dubnu u vědomí příštího afghánského vývoje do Střední Asie cestoval ruský ministr obrany Sergej Šojgu.

V Uzbekistánu Šojgu představil program vojenského strategického partnerství obou zemí na léta 2021 až 2025 – a dlužno podotknout, že podobné partnerství bylo uzavřeno vůbec poprvé. V Tádžikistánu ruský ministr obrany podepsal smlouvu o vytvoření společného systému protivzdušné obrany a zúčastnil se tam i zasedání rady ministrů obrany zemí Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti. Smysl své cesty Sergej Šojgu sám vysvětluje takto: „Na pozadí degradující situace v sousedním Afghánistánu plánujeme způsoby, jak společně čelit možným hrozbám. Zároveň jsme odhodláni vyzkoušet je při společných vojenských cvičeních.“

Čistě praktický výsledek této Šojguovy cesty vysvětluje zvláštní představitel ruského prezidenta pro Afghánistán Zamir Kabulov. Podle tohoto vysokého ruského diplomata „v Tádžikistánu ani Uzbekistánu nevzniknou americké vojenské základny. Vlády těchto států v žádném případě neuvažují o tom, že by na jejich území mohli být rozmístěni američtí vojáci, stahovaní z afghánského prostoru“.

Některá americká média totiž poslední dobou tvrdila, že právě takový záměr USA mají: splnily by tak základní podmínku, tedy stažení amerického kontingentu z afghánského území, ale zároveň by se rozmístily v sousedních středoasijských zemích a kontrolovaly situaci v Afghánistánu zvenčí. Jak to ale dopadne, se teprve uvidí…

Ochrana expanzí

Aby Rusko podobnému vývoji zabránilo, zřejmě se opravdu nebude snažit o zvyšování své vojenské přítomnosti ve středoasijském prostoru (na to má s afghánským dobrodružstvím až příliš neblahé zkušenosti), ale spíš o posilování místních států. Zajímavé je, že se nepokouší ani vytvářet nové vojenské, ekonomické či politické bloky, ani měnit strukturu těch stávajících, ale spíše se smluvními stranami podepisovat nové, dvoustranné dohody.

Pro Rusy je tu ale jistý svod, a to je trvalý zájem o území za jižní ruskou hranicí. Ostatně klasickou ruskou imperiální psychologii, pokud jde o ovládnutí jižní Asie, zcela nezastřeně ilustruje kniha smutně proslulého Vladimira Žirinovského z roku 1993 Poslední výpad na jih:

„Dnes můžeme – aniž je to nutné – sami sebe vehnat do v zásadě neobyvatelných oblastí naší země a zničit celý národ nadobro. Proto se myšlenka takového ‚posledního výpadu na jih‘ (posledního, protože patrně půjde o poslední dělení světa) rodí zcela nevyhnutelně, jelikož jeho nezbytnost je dána celým vývojem světových dějin. To vyřeší všechny problémy a my konečně budeme mít klid.

Rusko získá čtyřpólovou bezpečnostní základnu: na severu se budeme opírat o Severní ledový oceán, z východu o Tichý oceán, přes Černé, Středozemní a Baltské moře nás bude jistit Atlantik a konečně na jihu zase Indický oceán; jedině tak získáme spřátelené sousedy. Přátelská Indie zajistí naprosto klidnou rusko-indickou hranici. Podobně bude třeba naložit s čínsko-ruskou hranicí – s tím, že od Japonska nás dělí moře. Tím se z hlediska státní hranice ochráníme jednou provždy, protože vytvoříme situaci, kdy nebude možné další členění Ruska a případné vnější uchvácení některých jeho částí.“

Zkrátka a dobře: ochráníme se tak, že potáhneme do ciziny. Nezbývá než doufat, že tato agresivní představa není v Rusku většinová.

Kvůli nejnovějšímu afghánskému vývoji už letos v dubnu do Střední Asie cestoval ruský ministr obrany Sergej Šojgu