Fantazírování o demokracii
Souhlasím s názorem prezidenta Zemana, že by nám stačily dvě politické strany
Musím říct, že se mi čím dál méně zamlouvá nynější styl demokratické politiky založený na permanentním vzájemném osočování politiků a politických stran. Už od devadesátých let opozice vždy přesvědčuje veřejnost, že vládnoucí strana či koalice jsou nebezpečnými škůdci, kterých je potřeba se co nejdříve zbavit. Totéž ovšem tvrdí ti, kteří vládnou, o opozičnících a varují voliče před hrůzami, které by nastaly, pokud by se po příštích volbách dostali k moci.
Obzvlášť odpudivě se tahle praxe projevila v průběhu nedávno vrcholící koronavirové krize, kdy opozice značně účinně spolupracovala s koronavirem proti vládě. Tohle neúnavné rozeštvávání společnosti by samozřejmě nebylo možné bez intenzivní spoluúčasti médií. Není proto divu, že ve společnosti velmi silně rezonuje názor, že vlastně všichni politici jsou lumpové.
Jít si po krku
Taková situace je živnou půdou pro vznik krátkodechých protestních stran a hnutí a vyvolává až obavy z rozkladu našeho politického systému. Kdyby mi někdo počátkem optimistických devadesátých let řekl, že česká politika takto zdegeneruje do hádek o to, kdo je větší grázl, vysmál bych se mu jako zakyslé „staré struktuře“. Ty vzájemné útoky jsou přitom docela absurdní – ať je u moci kterákoli z těch stran, mění se vždy pouze celkem nepodstatné detaily.
Obávám se, že funkcionáři vládnoucích stran věnují většinu svého času nikoli vládnutí ve prospěch občanů, ale spíše pomlouvání těch ostatních, dokonce včetně koaličních partnerů. Koalice by přece měla fungovat jako solidní partnerství bez vzájemného osočování a podrazů. Bohužel i někteří moji blízcí známí se ale domnívají, že politikové a politické strany si mají „jít po krku“.
Odstrašujícím příkladem byl poslední rok předchozí koaliční vlády, kdy premiér a jeho strana neustále bušili do Andreje Babiše. Bohuslav Sobotka a spol. si mysleli, že tím vyřídí svého politického konkurenta (ale současně hlavního koaličního partnera). Tato jejich strategie se však ukázala jako kontraproduktivní a nakonec vedla ke katastrofálnímu volebnímu výsledku ČSSD.
Samostatnou kapitolou jsou dlouhé a nákladné předvolební kampaně, ve kterých se působí hlavně na emoce voličů. Důležité nejsou kvalitní volební programy (předpokládá se, že ty stejně skoro nikdo nečte), ale laciná a často dost stupidní hesla a ostouzení protivníků. Musím říct, že v akademickém prostředí, na jaké jsem zvyklý, se takto většinou nechováme – volby ředitelů ústavů, děkanů či rektorů probíhají daleko důstojněji.
Předvolební etika
Nedělám si iluze, že by byla šance tenhle nepěkný stav nějak radikálněji změnit k lepšímu, ale aspoň si mohu na toto téma trochu zafantazírovat. Takže: kdyby bylo po mém, snažil bych se maximálně omezit, či spíše přímo zakázat negativní volební kampaň, nastavit pravidla tak, aby se zásadně omezila ta heslovitá stupidita a plakáty s usměvavými krasavci, a položil se důraz na programové aspekty.
K přísnému posuzování etiky předvolebního boje bych ustavil komisi s rozsáhlými pravomocemi (podobnou komisi regulující etičnost reklam a rozhlasového a televizního vysílání, ale s mnohem přísnějšími standardy). Vím, že to zní naivně a že mě někteří obviní z pokusu o útok na „svobodu“, která musí být neomezená, ať to stojí cokoli. Drasticky bych omezil výši přípustných nákladů na kampaň.
Nějak bych omezil možnost zakládání nových politických subjektů. Docela souhlasím s názorem prezidenta Zemana, že by nám klidně stačily dvě politické strany – jedna pravicová, druhá levicová; já bych asi přidal ještě jednu jakousi středově technokratickou, bez výraznějších ideologických ambicí. Dává mi jen málo smysl, že se líhnou nové a nové politické subjekty, které se programově liší jen nepatrně od jiných, již existujících.
Přiznávám, že mi teď dokonce už ani ta proklínaná „opoziční smlouva“z roku 1996 nepřipadá tak zavrženíhodná jako kdysi. Takovéto radikální změny by ovšem musely proti svým nejvlastnějším zájmům provést ty současné politické strany, prolezlé mnohými neduhy. Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby to udělaly a „vypustily si svůj rybník“podobně, jako to udělala KSČ před 32 lety – snad jen repríza týdne statisícových demonstrací z listopadu 1989, generální stávka nebo tlak nějakého masového hnutí. Nemyslím ovšem, že se něco takového stane (ale právě tak jsem si to nemyslel ještě v roce 1988).
Je třeba dělat vše, aby u nás všechno fungovalo jako ve Skandinávii. Chtělo by to sepsat si seznam oblastí, kde za Skandinávci zaostáváme, a stanovit si způsob a časový plán, jak je dohnat.
Jako ve Skandinávii
Přál bych si, aby ministři byli odborníky v příslušném oboru. Vím, že se říká, že to není potřeba, že ve vládě sedí hlavně proto, aby hájili politickou linii své strany. Ale pamatuji se také, že za vlády komunistů jsme žehrali na to, že nám vládnou kariéristé vyzbrojení hlavně „rudou knížkou“. Teď to ale není o moc lepší – jen těch barev oněch stranických průkazů je víc…
Zásadní problém naší společnosti je, že nemáme žádný jasně formulovaný cíl, ke kterému chceme směřovat. Já bych si takový cíl dovolil navrhnout – dělat systematicky vše pro to, aby u nás všechno fungovalo tak, jako v nejvyspělejších zemích světa, tedy ve Skandinávii. Chtělo by to sepsat si konkrétní seznam všech oblastí, kde za Skandinávci zaostáváme, a stanovit si způsob a časový plán, jak je dohnat. Kdyby to šlo, najal bych tisíc skandinávských poradců, pod jejichž dohledem by se taková několikaletá akce konala.
Myslím, že pokus o takový přístup „dohnat a předehnat“se dokonce už objevil – líbila se mi knížka Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím. Autor tam vyjmenoval řadu bolavých problémů a představil vizi jejich řešení do roku 2035. Jen se mi zdá, že tenhle docela konkrétní programový dokument se doposud nezačal systematicky plnit. Třeba je to jen tím, že do toho vlezl ten covid…
Při snahách o nápravu našeho pokaženého politického systému by bylo v první řadě potřeba, aby zodpovědní politici brali jako naprostou samozřejmost to, že stát musí dobře fungovat. Místo toho ale často slýchám obehranou pravicovou mantru, že „stát dobře fungovat z principu neumí“, že všechno, co stát dělá, zákonitě musí dělat hůře než nějaký privátní subjekt, že je tedy třeba všechno zprivatizovat a státu nenechat na starosti téměř nic. Principiálně negativní vztah ke státu můžeme kupodivu slyšet ze dvou velmi odlišných stran politického spektra – od ultralevicových radikálů-anarchistů a důsledných pravicových liberálů.
Samozřejmě můžeme na dnešní situaci pohlížet i optimističtěji, starat se jen o své a odpustit si starosti o to, oč lepší by to tady mohlo být. Vždyť ve srovnání s velkou většinou zemí světa se tady přece jen dá žít docela dobře, takže o co jde?