Kanáři harčtí a tenisoví
Letos je příroda kvůli chladnějšímu jaru trochu opožděná, takže máme prozatím místo sezóny okurkové sezónu olympijskou – to se mi alespoň podle zpravodajství z celkem jakéhokoliv informačního zdroje zdá. Upřímně řečeno, po roce a půl, kdy se skoro všechny zprávy točily okolo počtu nakažených, situace v nemocnicích a očkování, je to docela úleva.
A to i v případech, kdy žaponští (takto celkem běžně až do 1. světové války) organizátoři věci přes svou jinak příslovečnou preciznost evidentně nezvládli. To se týká – kromě jednotlivostí – zejména tenisového turnaje, který nesmyslně vtěsnali do časů kolem poledních, nejparnějších hodin pouhých 9 dnů. Ovšem slovo „tenis“je odvozeno od starofrancouzského „tenez!“, česky „přijmi,
ber!“, tedy od zvolání, jímž podávající hráč upozorňoval svůj protějšek na začátek hry, z čehož trochu nepřímo plyne, že účastníci a z českého pohledu samozřejmě především účastnice olympijského tenisového turnaje by to měli(-y) přijmout. I tak mne ale pohled na utkání a hlavně na to, co přichází po nich, vede k zamyšlení, kam postupným vývojem dospěla záležitost nazývaná sport, jež kdysi dávno bývala zábavnou aktivitou ke znovunabytí sil pro všední den. Viděno chladně racionálně, pokud si někdo ze sportu udělal své hlavní zaměstnání, neměl by vlastně ani nějaký soucit být na místě, neboť dotyčná či dotyčný jaksi má, co chtěla či chtěl.
Ale samozřejmě věc má nejen racionální, ale i emotivní stránku. Takže je mi líto Bertensové i Ósakaové a jejich zklamaných nadějí (byť je vyřadily české hráčky, kterým ovšem přeji postup ještě více, než lituji jejich soupeřky), i dalších, a nejvíce asi Petry Kvitové, již tokijské vedro udolalo natolik, že ve třetí sadě, jak zněl jinak celkem oficiální komentář sportovních redaktorů, „dostala kanára“. Což je rčení, které mne zaujalo, neboť já jsem dostal kanára, když mi byly asi tak tři nebo čtyři roky. Jmenoval se Pepík, moc nezpíval, občas jsme ho nechali proletět po bytě, uklízel jsem mu klec – na to se pamatuji docela dobře – dávali jsme mu sépiovou kost na broušení zobáčku, aby měl tmu na spaní, klec jsme mu večer přikrývali… a jednoho rána ležel na její podlaze, což bylo smutné daleko víc než ten to- kijský kanár. Ale to už je opravdu dávno, takže to, co mne zaujalo teď, je souvislost mezi těmi dvěma kanáry. Protože zatímco ten zpívající kanár je coby slovo evidentně převzatý, ten tenisový kanár je výsadním československým jazykovým majetkem – a to, jak jsem zjistil, po dobu celkem nedlouhou, snad teprve někdy od šedesátých let minulého století, kdy vznikl jako poněkud rozverný a ne zcela přesný překlad anglického spojení „golden set“označujícího sadu, v níž protivník neuhrál ani jediný míček. Věrni naší holubičí (a možná kanáří) povaze jsme požadavky na uhrané fiftýny stejně jako na barvu při překladu ovšem o dost zmírnili.
KAREL OLIVA