Utonulých Čechů je čím dál víc
Ve vodě zabíjí zbytečný risk, přeceňování sil, skoky do neznáma nebo alkohol
„Na břehu rybníka se našly boty a oblečení, ale člověk nikde. Zemřel sám ve vodě,“vypráví jeden z mrazivých příběhů šéf vodní záchranky David Smejkal. Potápěči už jen vylovili mrtvé tělo. Loni v Česku utonuly více než dvě stovky lidí, meziročně počet stoupl o třicet.
Odborníci bijí na poplach. Za tragickým číslem podle nich stojí nedostatek prevence. „Stát v tomto ohledu selhává, investuje do bezpečnosti na silnicích, ale na české vody zapomíná,“řekl LN odborný garant projektu U vody bez nehody Jan Sedláček.
Zároveň zdůraznil, že Češi jsou při vodních radovánkách mnohdy nezodpovědní a přeceňují své síly. S tím souhlasí i Smejkal.
„Zbytečně chodí za hranu, třeba na otevřených vodních plochách plavou velmi daleko, pak jim dojde energie. Lidé bohužel ignorují rizika, voda přitom zabíjí,“uvedl prezident Vodní záchranné služby.
Někteří rekreanti podle něj navíc při koupání rádi porušují nařízení a doporučení.
Slova záchranářů potvrzuje i světová statistika – Česko má v přepočtu na obyvatele třikrát víc utonulých než sousední Německo a dvakrát víc než některé přímořské země, jako jsou Španělsko či Velká Británie.
V celkovém čísle přitom nejsou lidé, kteří sice přežijí, ale už se nikdy nevrátí do normálního života. „Mají vážné trvalé následky, často se jedná o poškození mozku, v některých případech o poranění páteře a míchy,“uvedl instruktor Sedláček.
Podle něj v průměru dvacítka pacientů ročně končí kupříkladu po skoku do neznámé vody na invalidním vozíku. Desítky dalších Čechů umírají v moři na dovolených.
Pro představu: člověk, který se po boji s vodním živlem dostává do nemocnice, má přibližně šestkrát až osmkrát menší šanci na návrat do běžného života než pacient po dopravní nehodě. „Je to způsobeno tím, že tonutí je spojené s dušením,“vysvětlil expert na vodní záchranu.
Problém navíc je, že Češi u rybníku či bazénu rádi popíjejí. Podle iniciativy U vody bez nehody měla zhruba půlka utonulých z loňska zvýšený obsah alkoholu v krvi. Smejkal upozorňuje i na přejídání na koupalištích. „To určitě není před plaváním vhodné, člověk může začít zvracet,“uvedl.
Značné riziko nastává i při plavání přes přehradu či řeku, když plavec protíná plavební dráhu pro lodě. „Vždy je lepší plavat podél břehu. Když už jedinec mermomocí chce přes vodní plochu, ať má aspoň plaveckou bójku, pak jej loď lépe uvidí,“řekl Smejkal.
Se zdravím Češi hazardují i při skocích do vody. „Plavec bývá rozehřátý, skočí z mola a vystaví organismus teplotnímu šoku. Bohužel dojde k zástavě srdce a je na místě mrtvý,“popsal šéf vodní záchranky. Loni takto jeho tým hledal v Orlíku dva muže, oba utonuli. Tragické statistice dominuje mužské pohlaví. Loni v ČR utonulo 152 mužů a 53 žen. „Chtějí být odvážnější a mají potřebu se předvádět, ještě ke všemu více holdují alkoholu,“poznamenal Sedláček, jehož iniciativa U vody bez nehody se věnuje právě otázkám bezpečnosti při plavání.
Jezy-zabijáci
Šéf vodní záchranky navíc upozornil, že alarmující je počet utonulých vodáků. „Lidé úplně zbytečně riskují, vjedou na jez, i když na něj nemají. Navíc letos hodně pršelo a voda je nebezpečná,“varoval šéf vodních záchranářů.
Dalším „českým“nešvarem je absence záchranných vest – pádleři je nosí neradi. „A když už je mají, jsou kolikrát v tak špatném stavu, že by je ani neunesly,“řekl Smejkal. Instruktor plavání Sedláček uvedl, že dle neoficiálních statistik loni zemřelo v českých řekách osm vodáků, předloni byli dva. Skok je to tedy obrovský.
Nárůstu počtu utonulých si všímají i středočeští záchranáři. Kvůli tonoucím měli loni kolem šedesátky výjezdů – nepřežilo šestnáct lidí –, za letošek už napočítali okolo čtyřiceti výjezdů. „Vyrážíme zejména k nehodám v bazénech,“uvedla pro LN mluvčí záchranky ve Středočeském kraji Petra Homolová.
Vodní hrátky na „domácí“půdě má našinec velmi v oblibě. V počtu zahradních bazénů v přepočtu na sto tisíc obyvatel patří Česko na třetí místo v Evropě, víc jich mají jen Francouzi a Španělé.
Bazén? Pozor na děti Záchranáři upozorňují, že spolu s bazénem na zahradě roste nebezpečí zvláště pro děti. I proto se vyplatí vodní plochu řádně zabezpečit. „Třeba i elektronicky, to funguje tak, že když dítě do vody spadne či skočí, spustí se alarm. Vteřinová nepozornost vám může přetočit život vzhůru nohama. Není nic horšího, než když rodič musí resuscitovat své vlastní dítě u bazénu, který mu koupil právě pro zábavu,“uvedl šéf vodní záchranky.
Loni v Česku utonulo celkem šestnáct dětí mladších patnácti let. Jak upozornil instruktor Sedláček, v tuzemsku ubývá dětí, které umí plavat. Hlavní problém spatřuje v tom, že se v základních školách plavecké dovednosti dostatečně necvičí. Byť je výuka plavání od září 2017 na prvním stupni povinná, dle expertů dál chybí jednotná metodika a školní bazény.
„Někteří ředitelé se aspoň snaží žáky někam vozit a zorganizují třeba týdenní soustředění. Tím splní stanovené výukové hodiny, ale výsledky dětí jsou kolikrát velmi chabé, protože nejde o dlouhodobé kurzy,“uvedl Sedláček, který zároveň pracuje jako soudní znalec a zdravotník na dětském ARO. Dle něj je vhodnější, když žáci docházejí na seminář plavání pravidelně než jen nárazově.
„V Česku nemáme sjednocenou koncepci plavání, čímž se opět dostáváme k už zmíněné zanedbané prevenci. Děti absolutně neznají základy sebezáchrany,“postěžoval si specialista a člen Vodní záchranné služby. Jeho slova podtrhuje fakt, že utonutí je druhou nejčastější úrazovou smrtí u dětí v ČR, tou první jsou dopravní nehody.
Resort zdravotnictví kritiku odmítá. „Žák se adaptuje na vodní prostředí, dodržuje hygienu plavání, zvládá v souladu s individuálními předpoklady základní plavecké dovednosti, vybranou plaveckou techniku, prvky sebezáchrany a bezpečnosti,“řekla LN mluvčí resortu Aneta Lednová.
Záchranářka Homolová důrazně varuje před takzvaným tichým tonutím, které je charakteristické právě pro děti. „Lidé si často myslí, že když se někdo topí, tak u toho volá o pomoc, máchá kolem sebe a dělá rozruch. Jenže opak je pravdou, hlavně ti nejmenší úplně tiše klesnou pod hladinu,“upozornila zdravotnice s tím, že stačí chvilka nepozornosti a dítě ve vodě rázem bojuje o život. Nejhorší dle ní je, když na malého neplavce dohlíží více lidí a pořádně se nedomluví. „Vyjížděla jsem k rodině, kde si všichni mysleli, že hlídá ten druhý. Dorazili jsme na místo a všichni brečeli a trpěli výčitkami,“popsala Homolová.
„Hoďte lano či větev“
Kdo zahlédne ve vodě tonoucího, měl by zpočátku zkusit záchranu ze břehu. „Třeba mu hodit lano, větev či záchranný míč,“vylíčil Sedláček. Zachraňovat někoho přímo ve vodě je bez výcviku nebezpečné. „Když už se někdo odváží do vody skočit, je nutné mít u sebe plovoucí pomůcku, která jej bude nadnášet. Třeba nafukovací lehátko, prázdný kanystr či PET lahev,“uvedl instruktor. Výbornou „záchranářskou“pomůckou je dnes velmi oblíbený paddleboard.
Záchranáři dlouhodobě upozorňují, že znát základy první pomoci je elementární dovednost. „U tonutí je mimořádně důležité včasné zahájení umělého dýchání. Člověk je v bezvědomí, protože pod vodou nemohl dýchat, srdce mu však ještě nějakou dobu tluče. Pokud mu včas dodáme kyslík, tak se srdíčko nezastaví,“vysvětlil vodní záchranář Sedláček.