Česká animátorka v Cannes
Pokud nepočítáme klasiku Až přijde kocour z roku 1963, jediným českým zástupcem na festivalu v Cannes byl animovaný snímek Rudé boty. Film studentky FAMU Anny Podskalské soutěžil v sekci Cinéfondation.
Přijetí do Cannes bereme jako dobrou vizitku, která nás nakopne ještě během studií k dalším projektům,“pochvaluje si Anna Podskalská, která v Cannes zažila kromě premiéry, focení a slavnostního vyhlášení i procházku po červeném koberci na premiéře filmu Titane, pozdějšího vítěze Zlaté palmy. Soutěž Cinéfondation vyhrál belgický L'enfant salamandre o klukovi, který si myslí, že dokáže komunikovat s mrtvými. „Snové sekvence byly točené na 16mm, reálný svět na digitální kameru. Myslím, že tento trend docela reprezentuje naši generaci,“říká animátorka.
Ona sama není výjimkou. Rudé boty nevznikly v počítači, ale technikou malby na sklo. „Jde o podobný systém jako s loutkami nebo ploškovou animací. Potřebujete skleněný stůl s několika vrstvami skla. Dole máte položené pozadí, namalované olejovými barvami na poloprůsvitném papíře. Pod tím je light box, který to hezky prosvětluje, aby byl vidět každý tah, to tomu dává šťávu. Nad tím leží další vrstvy skla, na nichž už se animuje. Nad tím vším je pověšený foťák, který fotí výsledek. Ten jsem já měla možnost kontrolovat hned na monitoru. Vždycky když člověk namaluje jeden obrázek, vyfotí ho, pak umaže jen to, co se bude hýbat, a zase maluje,“vysvětluje Podskalská princip své tvorby. Malbu na skle objevila při práci na francouzsko-německo-českém celovečerním snímku Přes hranici.
Čtrnáctiminutové Rudé boty malovala Anna sama po dobu zhruba jednoho roku. Skoro rok zabrala i příprava, postprodukci poté zdržela pandemie covidu. „Měli jsme konečně míchat zvuk, když zavřeli studio,“vzpomíná filmařka. Zvuk je u jejího snímku beze slov významný. „Zvukař Václav Kopelec je i muzikant, který hraje v cimbálovce. Má cit pro kombinování lidové hudby a moderní elektroniky, která se ve filmu objevuje v psychedelických částech,“chválí si spolupráci Podskalská. Dalším důležitým spoluautorem snímku byl její manžel Matěj Podskalský, který na FAMU studuje střih. „Dělali jsme spolu hodně podrobný storyboard a Matěj stříhal film, ještě než byl vůbec naanimovaný. Vymýšlel záběry tak, aby vyprávění fungovalo beze slov a mělo dobré tempo a také abychom prožívali příběh s hlavní postavou a cítili na správných místech ty správné emoce,“popisuje režisérka.
Příběh Rudých bot vychází z lidové pohádky z 19. století, kterou Anna objevila v knize Ženy, které běhaly s vlky. Příběh o ženě, jež v červených střevíčkách nedokáže přestat tančit, zpracoval také Hans Christian Andersen. „My jsme ale dali těm rudým botám jinou symboliku. U Andersena znamenají marnivost, hrdinka je potrestána za to, že se radši parádila, než aby šla do kostela. U nás ony boty představují jakoukoliv závislost, ať už na alkoholu, drogách, sexu, nebo slávě,“objasňuje svůj pohled Podskalská.
Animace není jen 3D od Pixaru Pohádky a pověsti ji zajímají dlouho. „Už během prváku na FAMU jsem jako malý literární scénář adaptovala jednu indiánskou pohádku a v dalším ročníku jsem pracovala s Erbenovým Štědrým večerem v rámci jiného menšího semestrálního cvičení. U toho jsem si uvědomila, že mě baví kreativně využít nebo nově vyprávět už existující syrové pohádkové příběhy.“
K baladickým Rudým botám se navíc dobře hodila malba na skle. Jako inspiraci Anna využila romantizující malby, lidové umění i historické fotografie. A také snímek Dívka bez rukou od Sébastiena Laudenbacha. „Viděla jsem ho před pár lety na Anifilmu a hned jsem věděla, že to je ono. Úžasná živá animace, rukodělná kresba, inkoustem na papír, adaptace drsné pohádky bratří Grimmů, ale s nádhernými výjevy,“říká filmařka, která se chce do celovečerního snímku pustit příště. „Něco jiného je dělat mainstreamovou animaci, která musí být dokonalá, na to potřebujete armádu animátorů. Když to může být artový, experimentálnější styl, je to zvládnutelné v menším týmu,“tvrdí Podskalská.
Rudé boty měly oficiálně světovou premiéru v červenci v Cannes, už předtím však byly k vidění na českém Anifilmu, který Podskalská pravidelně navštěvuje. „Jsem ráda, že i po přesunutí z Třeboně do Liberce se na něm snadno potkáte s lidmi, se kterými si můžete povídat do rána. Anifilm je dobrý festival, jeho katalogy využívám jako velký zdroj inspirace. Prvním rokem učím na střední škole základy animace a během distanční výuky jsem studentům potřebovala doporučovat dobré filmy, aby viděli, že animace není jen 3D od Pixaru.“
Ať už jde o Rudé boty , o něž bude po jejich účasti v Cannes větší festivalový zájem, Dceru nominovanou na Oscara, nebo novinku Milý tati přijatou do programu festivalu v Locarnu, studentské krátké animované filmy poslední roky nejúspěšněji zastupují českou kinematografii ve světě. Podle Podskalských za tím stojí fakt, že animátoři mají méně komplikovanou cestu k výsledku podle svých představ. „Když má někdo z hraného filmu na FAMU nějakou vizi, pořád tam je celý štáb lidí, který se od ní může odchýlit. Kameraman to natočí jinak, herci tu postavu posunou, někdo to přestříhá, nevyjde lokace... Prostě tam je spousta překážek a výsledek se nemusí úplně podařit. U animace máte tu výhodu, že naše představa je poměrně snadno realizovatelná,“popisuje Anna Podskalská.
Autorka je filmová publicistka