Bučiny na seznamu

Přitáhne lokalita UNESCO další turisty? Jen to ne

Ocitnout se na seznamu dědictví UNESCO může někdy připomínat situaci toho, kdo se ocitl na seznamu osob evidovaných StB. I když nic špatného nedělal a estébáci sledovali jen jeho dnes chvályhodné aktivity, přitahuje podezření. Podobně to chodí při zápisech na seznam kulturního dědictví UNESCO. Je tam například Praha. Ale občas z toho vzniká pocit, že je to spíše za trest.

I když je město na seznamu kvůli svému historickému jádru, nemůže volně rozhodovat ani o svých periferiích. Když Eva Jiřičná projektovala výškovou výstavbu pro Žižkov, měla smůlu. Ty domy, ač mimo historické jádro, by narušily siluetu Prahy – a na to jsou kritéria UNESCO citlivá. Tyto věci si vedení města raději důkladně rozmyslí. Či nechá město ze seznamu samo vyřadit, aby mohlo postavit most přes Labe, jak učinily Drážďany. A nikdo se kvůli tomu nezbláznil.

To zařazení Jizerskohorských bučin na seznam UNESCO je téměř revoluční. Jde o první českou přírodní lokalitu na tomto seznamu. O mezinárodní uznání toho, že bučiny coby původní středoevropský les se u nás zachovaly (to na více místech, třeba na Křivoklátsku). A především toho, že na severozápadě Jizerských hor se zachovaly v původní, lidskou aktivitou téměř nedotčené podobě. Brutálně řečeno – byly v tak složitém terénu, že tam nešlo šiřit ani industrializaci, ani těžbu dřeva.

Zápis na seznam UNESCO je vyznamenání zdejší rezervace. Ale člověka to stejně vede ke šťouravé otázce. K čemu zařazení přírodní lokality na seznam UNESCO vlastně slouží? U měst i kulturních statků bývá argument jasný: rozšíří to povědomí o lokalitě, a tím zvýší turistický ruch. Jenže u přísné rezervace zvýšený turistický ruch de facto podkopává její smysl, účel a cíl. Takže před lidmi, samosprávami, turisty i ochránci přírody a krajiny v Jizerských horách se otevírá dilema. Jak se těšit ze zápisu na seznam přírodního dědictví UNESCO, a přitom zároveň doufat, že to nepřinese davy turistů? Není to kvadratura kruhu?