Leguáni se báli, že lidi něco sežralo
S prázdninami a létem se do zoologických zahrad nahrnuly nedočkavé rodiny. Koronakrize zvířata a návštěvníky na dlouhý čas oddělila – protiepidemické restrikce zahrady (vedle jiných) zavřely, a nejen lidem se stýskalo. A že i zvířata jsou zvyklá pozorovat, co se děje za sklem či mříží, chovatelé jim vymýšleli zábavu či trénink. „Ale třeba velké kočky byly podle jedné z jejich chovatelek rády, že mají svatý pokoj. Interpretovat zvířecí chování je však těžké. A tvářit se, že zvířatům vidíme do hlavy, by bylo nešťastné,“líčí v rozhovoru pro LN Miroslav Bobek, ředitel pražské zoo, nejnavštěvovanější svého v druhu v republice.
LN Lidé v cirkusech, jež podobně jako zoologické zahrady musely mít během pandemie zavřeno, narazili na fakt, že se zvířata bez pravidelných vystoupení nudila. Nudila se zvířata v zoo, když tam nechodili návštěvníci?
V zoologické zahradě jsou zvířata v podmínkách, jež pochopitelně neodpovídají podmínkám volné přírody. To je evidentní. Musejí si zvyknout na něco jiného, tedy i na návštěvníky kolem nich. Když lidé najednou zmizeli, byla to změna. Zprvu zvířata znejistěla, pak si zvykla. A pak byla i chvilku překvapená, to když se lidé do zoo vrátili.
Krásný příměr uvedl náš kurátor plazů Petr Velenský – třeba takoví leguáni si lidí moc nevšímají, ale samozřejmě vnímají, že tam chodí velcí dvounozí tvorové. Leguánovi pak běží hlavou: co se s těmi velkými zvířaty stalo, není tu něco, co je sežralo a co by mohlo sežrat i mě? Takže se chovali opatrněji. Nebo třeba taková hyena, která bývá běžně někde zašitá, se během lockdownu producírovala, vyfotil jsem ji jako nikdy před tím.
Pro spoustu zvířat jsou návštěvníci rozptýlením. Tak jako lidé sledují zvířata, sledují i zvířata návštěvníky. Některá dokonce komunikují s lidmi, typickým příkladem jsou gorily. Když mláďata vidí za sklem dítě, někdy přijdou k němu a třeba přikládají ruce na sklo. Když během lockdownu zvířata přišla o návštěvníky, snažili jsme se jim nějaké rozptýlení přidávat. Chceme jim připravit nejlepší podmínky.
LN Jak konkrétně?
Různě. Dostatečně velkým, ale adekvátním prostorem, přičemž vždy nemusí platit, že čím větší, tím lepší. Prostor musí být i správně členěný. Třeba orangutan nemůže být v prostoru s holou podlahou, ale někde, kde může lézt po stromech nebo po parkosech. Dále je to potrava či udržování přirozených skupin zvířat. V případě goril je to samec, několik samic a mláďata. U slonů víc slonic a mláďata.
Jsou-li zvířata ve skupině, tak spolu komunikují, hrají si, řeší spolu vztahy a podobně. Nicméně to všechno ještě může být málo, takže se přidává enrichment, tedy obohacování života. Třeba se supluje, že zvíře v přírodě hledá a loví potravu, hlídá a brání si teritorium před jinými příslušníky svého druhu, schovává se před predátory.
LN Máte ještě další příklady obohacování života zvířat v zoo?
Třeba se zvířatům schovává potrava či se umisťuje do takových koulí a ty musejí rozebrat, aby se k ní dostala. U goril jsou to vyloženě hlavolamy. Pak je to třeba čichový enrichment – třeba ledním medvědům dáváme aromatické byliny, což je mimořádně zabaví. A pak jsou to nejrůznější hračky jako koule slonům, vory vydrám a podobně. Způsobů, jak obohacovat zvířatům život, je mnoho. Během lockdownu jsme to dělali ještě častěji. Příkladem mohou být gorily. Zjednodušeně: když v zoo scházeli návštěvníci, tak aby Richard jen neseděl a nekoukal do blba, aby měl nějaké podněty. Tím neříkám, že se zvířata nenudí, můžou se nudit a nuda není nic špatného – pokud jí není příliš.
LN K nejoblíbenějším zvířatům patří šelmy. Reagovaly na uzávěru jinak než ostatní zvířata?
Třeba velké kočky byly podle jedné z jejich chovatelek rády, že mají svatý pokoj. Interpretovat zvířecí chování je však těžké. A tvářit se, že zvířatům vidíme do hlavy, by bylo nešťastné.
LN Třeba právě ve zmíněných cirkusech šelmy nesedí jen ve výběhu, ale cvičí se s nimi. Jak s nimi pracujete vy, aby se nenudily?
Mluvil jsem o enrichmentu, ale i my se zvířaty děláme trénink, řekněme tedy, že cvičíme. V zoo vždy musíme respektovat přirozené dispozice zvířete, nenutíme ho do něčeho, co pro něj není přirozené, co by nikdy neudělalo v přírodě. Naše cvičení je dílem forma enrichmentu, dílem veterinární trénink. Třeba lachtani trpí na nemoci očí. Během cvičení mají chovatelé možnost se jim na ně podívat nebo jim prohmátnout břicho. Obecně se ale snažíme mít chov nekontaktní, oddělit zvířata a lidi.
LN Vytvářejí si zvířata vztah se svými chovateli?
Zvířata jsou stále podceňovaná. I já jsem vyrůstal ve škole na tom, že zvíře je uzlíček podmíněných reflexů a instinktů. Ale není tomu tak. Dokonce skupiny, u kterých bychom to nečekali, jsou nesmírně inteligentní a pochopitelně poznávají chovatele, i když mnohdy jinak, než se poznáváme navzájem my. Podle hlasu, podle chůze chovatele identifikují a nějaký vztah si s ním vytvářejí. O tom nelze vůbec pochybovat. Inteligence nejen řady savců a ptáků, ale třeba také chobotnic, je opravdu fascinující.
LN Chobotnice ale nemáte.
Nemáme a ani mít nechceme, protože nejsme schopní jim vytvořit odpovídající podmínky. Stejně tak nechceme delfinárium. Aby totiž bylo pro delfíny přijatelné, musela by to být obří stavba, extrémně drahá na výstavbu i provozně.
LN Ve volné přírodě je pro některá zvířata člověk predátorem, tam by byl pro ně vztah s člověkem spíše na škodu. V zoo vazby zvířete na člověka nevadí?
Všechno musí být přiměřené. Musíte mít i nějaký odstup. Jako chovatelé bychom se neměli považovat za součást skupiny zvířat. To se stalo v případě goril ne chovatelům, ale některým fanynkám. Některé se zcela ztotožnily s Richardem a s celou rodinou, což se později v několika případech dostalo až do patologické roviny a dodnes jsou s tím problémy.
LN Jaké problémy?
Svého času jsme museli ukončit přenos z pavilonu goril, protože tu byla skupina lidí, jež věděla nejlépe co dělat, jak se o gorily starat a čím je krmit. Mluvili do toho, stěžovali si, vyhrožovali kurátorovi.
LN Zvířata ve volné přírodě zažívají stres, který je dobrý pro jejich vývoj i reprodukční chování. V zoo si žijí bezstarostným životem...
Nechci antropomorfizovat, ale i když žijete ve zlaté kleci, tak máte nějaký stres. Je to jen otázka z čeho a v jaké míře. A i tady mají některá zvířata stres, například ze vztahů uvnitř skupin. Třeba u vlků to funguje stejně jako v přírodě – nejslabší člen smečky je terorizovaný, vystrčený na okraj.
LN Zoo není nafukovací. Jak regulujete počty zvířat?
Zaprvé nemůžeme mít všechna zvířata, která se nám líbí či která by lidé chtěli vidět. Vždycky musíme volit. Zadruhé, zoologická zahrada má i své úkoly, přičemž k hlavním z nich patří úsilí o ochranu biodiverzity, tedy záchranu ohrožených druhů zvířat.
Spousta lidí si myslí, že zoo jsou jakousi „Noemovou archou“, která zachrání ohrožené druhy zvířat, namnoží je a pak vrátí do přírody. Do určité míry je to pravda. Typickým příkladem je kůň Převalského, kterého jsme významně pomohli zachránit my v Praze a vracíme jej do Asie. Ale jiná zvířata jsou tu ambasadory a pomáhají odtud, ze zoo, svým volně žijícím příbuzným, reprezentují zvířata z přírody. Typickým příkladem jsou gorily. Lidé je mají rádi, dozvídají se i díky nim o situaci ve střední Africe a přispívají na projekty, jako je Toulavý autobus v Kamerunu, kde bojujeme proti pytláctví. Snažíme se chránit přírodu jako celek, protože když bude zničené prostředí, zvířata se nebudou mít kam vrátit. Do plantáže palmy olejné gorily už prostě nedáte.
LN Co je důležité vědět ohledně regulování reprodukce zvířat v zoo?
Potřebujeme, aby byly populace dlouhodobě životaschopné v lidské péči, abychom je nemuseli dotovat zvenku. Musí být dostatečný počet jedinců, musíme se vyhnout příbuzenskému křížení a podobně. Proto existují programy, v Evropě je zaštiťuje EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií – pozn. red.), které vydávají doporučení, které jedince množit a kam které zvíře poslat.
Ovšem čím lépe umíte zvířata chovat a čím jste důslednější v tomto managementu, dřív či později se dostáváte do situace, kdy máte zvířat přebytek. V přírodě samice porodí třeba pět či víc mláďat a dospělosti se jich dožije zhruba tolik, aby nahradila své rodiče. Ale v zoo nejsou vystavena ani přirozeným nepřátelům, ani jiným hrozbám, takže přežijí všechna.
Zvířata jsou stále podceňovaná. I já vyrůstal ve škole na tom, že zvíře je uzlíček podmíněných reflexů a instinktů. Ale není tomu tak. Inteligence nejen řady savců a ptáků je opravdu fascinující.
LN Co s tím tedy udělat?
Je několik cest a všechny mají svá pro i proti. Rozmnožování můžeme zpomalit nebo zabrzdit. Třeba oddělením samců a samic. Nebo antikoncepcí. To je ale problém. Když například samice tygra nezačne rodit do určitého věku, schopnost rozmnožování ztratí. Navíc námluvy, páření a péče o mláďata jsou přirozenou součástí životního cyklu zvířat, o kterou bychom je neměli připravit. Samozřejmě se přebytečná mláďata snažíme předat do jiných zařízení, třeba žirafí samce jsme na vlastní náklady vezli do Turecka, ale nakonec musíme také začít uvažovat o utrácení přebytečných mláďat. To je samozřejmě velmi těžké a pro část veřejnosti obtížně akceptovatelné, ale vlastně nejde o nic jiného než o napodobení toho, co se neustále děje v přírodě. A musíme si přitom uvědomit, že jde o celou populaci, nikoli o jedince. Radost z toho nemáme, snažíme se to oddalovat, ale je to jediný způsob.