Zpátky na Venuši

Zatímco celý svět sleduje, jak si byznysmeni z oboru letů/neletů do vesmíru poměřují pindíky (se skutečnou kosmonautikou to má pramálo společného), a Elon Musk plánuje, jak se odstěhuje na Mars, došlo mimo kamery a pozornost médií k nenápadné, ale vážně míněné explozi zájmu o planetu Venuši.

Ta na nějakou dobu upadla v zapomnění. Přitom ještě počátkem 20. století panovala i mezi vědci představa, že na Venuši bují život na úrovni pozemských druhohor. Také první meziplanetární sondy úspěšně proletěly dříve kolem Venuše než okolo Marsu. Dokonce i první úspěšné přistání na jiné planetě se podařilo nejdříve na Venuši. Logiku tehdejší zájem o Venuši měl. Velikostí je podobná Zemi a mezi planetami je naší nejbližší sousedkou.

Když se ukázalo, že podobnost Venuše se Zemí končí právě na jejím povrchu – průměrná teplota přesahuje 450 °C a tlak nedýchatelné atmosféry je téměř stokrát větší než na Zemi – začal se zájem přesouvat na Mars. Roli hrálo i to, že v „dobývání“Venuše byl až do poslední dekády minulého století nepopiratelně úspěšnější Sovětský svaz. Zatím úplně poslední sonda, která na Venuši přistála, byla sovětská Vega 2 v roce 1985. S rozpadem Sovětského svazu se ale rozpadl i ruský výzkum Venuše.

Počátkem 20. století panovala i mezi vědci představa, že na Venuši bují život na úrovni pozemských druhohor. I teď je ve hře teze, že Venuše mohla být obyvatelná.

Úplně v klidu jsme Venuši nenechali nikdy. V devadesátých letech ji radarem z oběžné dráhy mapovala americká sonda Magellan. Mezi lety 2006 a 2014 zkoumala její atmosféru evropská Venus Express. Právě nyní u ní pracuje japonská sonda Akatsuki.

Zmíněnou explozi zájmu o naši sesterskou planetu vyvolal překotný vývoj v oboru planet mimo Sluneční soustavu. Exoplanety, jež by mohly hostit život, nacházíme v prostředích a podmínkách, kde by nás je před pár lety ani hledat nenapadlo. Začalo se opět uvažovat o tom, že i Venuše, byť jen nakrátko, mohla být v dávné minulosti obyvatelnou planetou. Snažíme se vytvořit obraz vývoje planet a života na nich v různých podmínkách. A právě Venuše by nám mohla poskytnout cenné dílky do této skládačky.

První se připomněli Rusové s dlouho připravovaným projektem Veněra-D. Realizace ambiciózních cílů ale poněkud vázne na tom, že si nechali odejít celou jednu generaci vědců a techniků. Současné luštění čtyřicet let starých plánů a projektů má spíš charakter archeologického výzkumu než navazování na přerušenou práci.

Letos v červnu ale dostaly prakticky současně zelenou k dalšímu vývoji hned dvě americké a jedna evropská mise k Venuši. Jejich poetická jména DAVINCI+, VERITAS a EnVision jsou zkratkami dlouhých názvů obsahujících celý program misí – zkoumání povrchu a podpovrchových vrstev pomocí radarů, pátrání po projevech sopečné aktivity či deskové tektoniky, analýza atmosféry, zkoumání, měla-li Venuše v minulosti oceán. Starty všech tří misí jsou plánované na začátek třicátých let. Až se trochu usadí prach na střelnicích kapslí s turisty k hranicím vesmíru, určitě o Venuši, jež se možná z obyvatelného světa změnila v horké peklo, zase uslyšíme.