Ať rozkvétá sto kampaní
Komunistická strana Číny byla od roku 1927 takřka neustále ve válečném stavu. Tato mentalita vojensky řízené strany opírající se o mobilizaci a oběti civilistů se nutně promítla do chápaní a fungování celého státu. Přinášíme čtvrtý díl seriálu o – právě stoleté – nejmocnější partaji světa.
Jakmile bylo jasné, že císařské Japonsko na asijsko-pacifickém bojišti padne, vypuklo mezi Maovými komunisty a Čankajškovými nacionalisty nové kolo občanské války. Již v srpnu 1945 nařídil komunistický generál Ču Te svým jednotkám, aby se urychleně přesunuly do Mandžuska a zde se v koordinaci se Sověty zmocnily japonských arzenálů. Američané zase Čankajškovi poskytli své letecké kapacity, aby své muže mohl z jihu dopravit na východ a rychle obsadit klíčová města jako Šanghaj či Nanking.
Přesto se Kreml a především Washington ještě v duchu válečné aliance snažily obě strany přimět k mírovému řešení. V říjnu 1945 se dokonce pod jejich tlakem Mao a Čankajšek domluvili na zřízení výboru směřujícího ke společné vládě, ústavě a parlamentu. Nakonec ale rychle dospěli k závěru, že spíše než jednáním dosáhnou svých cílů vojenskou cestou.
Mandžusko se se svým průmyslovým a nerostným potenciálem stalo klíčem k ovládnutí Číny. Když se z něj v dubnu 1946 sovětské divize stáhly, jejich místo rychle obsadily komunistické jednotky. První úspěchy ale slavili nacionalisté, když v červnu 1946 zatlačili komunisty až k severní hranici Mandžuska. Svoji ofenzivu ale přerušili částečně i na nátlak USA a vyslance amerického prezidenta Harryho S. Trumana George C. Marshalla, jenž stále žil v iluzi koaličního řešení čínsko-čínského konfliktu.
Komunisté toho využili k přeskupení sil a nacionalisty v boji o Mandžusko nakonec v krvavých střetech od prosince 1946 do prosince 1947 přetlačili. Od listopadu 1948 do ledna 1949 navíc nacionalisté prohráli boj i o střední Čínu, a komunistům se tak otevřel i celý jih země. V jedné z posledních kampaní občanské války od dubna do května 1949 pak padl do rukou komunistů Nanking a následně i Šanghaj. V prosinci 1949 pak Čankajšek definitivně opustil kontinentální Čínu a uchýlil se na Tchajwan.
Občanská válka si v míře násilí, brutality a počtu obětí nezadala s právě skončivší japonskou okupací. Na obou stranách zemřely statisíce vojáků i civilistů. Jak podotýká historik Frank Dikötter, komunisté se snažili z Čankajškových rukou vyrvat především města, a pokud při jejich obléhání neuspěli vojenskými prostředky, snažili se je například vyhladovět. Třeba Čchang-čchun svírali v roce 1948 celých pět měsíců a jejich velitel Lin Piao přikázal svým vojákům, aby hladovějícím lidem bránili v opuštění města. Chtěl tím zvýšit tlak na tenčící se zásoby obránců. Na nemoci a nedostatek jídla jich nakonec zemřelo kolem 160 tisíc.
Jedna kampaň střídá druhou
Prvního října 1949 byla v Pekingu vyhlášena na náměstí Brány nebeského klidu Čínská lidová republika. Jak dodává Dikötter, někde s komunisty bojovali, jindy jejich příchod provázelo mlčení a někde je vítali s úlevou s tím, že alespoň skončí více než desetileté válečné utrpení a že snad i rudý mír přinese lepší budoucnost. Tu Maovi komunisté malovali v růžových barvách, ale právě historie komunismu v Číně je plná nesplněných a porušených slibů. Maova strana si na počátku získala nemalé sympatie Číňanů – podobně jako Gottwaldovi komunisté bodovali u Čechů v roce 1946 tím, že všem slibovali všechno: rolníkům půdu, autonomii menšinám, svobodu intelektuálům, volnost podnikání byznysmenům, vyšší životní standard dělníkům. S příslibem „nové demokracie“chtěli spolupracovat se všemi politickými subjekty v rámci jednotné fronty (podobně jako u nás komunisté uvnitř Národní fronty), jakmile ale moc získali, začali jednotlivé autonomní společenské skupiny přetvářet k obrazu svému – přesvědčováním, nátlakem či násilím.
Jak poznamenává historik Klaus Mühlhahn, na začátku 30. let strana balancovala na hraně propasti, rozpolcena vnitřními spory a bez hlubších vazeb především na venkov; o deset let později kontrolovala významná území severní Číny, kde si vybudovala mocenské a správní struktury, prováděla společenské reformy, řídila ekonomiku. Zatímco v roce 1937 disponovala čínská komunistická armáda špatně vycvičenými a vyzbrojenými 70 000 vojáky, v roce 1945, kdy se od dubna do června konal v pořadí sedmý sjezd KSČ a během něhož byly stanovy doplněny o myšlenky Mao Ce-tunga jako nedílné součásti oficiální stranické ideologie, to bylo okolo jednoho milionu slušně vyzbrojených bojovníků.
KSČ byla od roku 1927 takřka nepřetržitě ve válce a postupně si osvojovala zkušenost s guerillovou taktikou proti Japonsku, nasazením konvenčních armád v občanské válce proti Kuomintangu i vysíláním „dobrovolníků“proti Američanům během korejské války 1950–1953. To podle historika Andrewa G. Waldera zanechalo ve straně důležité „DNA“militarizované disciplinované partaje opírající se o velkou armádu, která v rámci celonárodní mobilizace staví na podpoře a obětech civilního obyvatelstva. A právě opakované mobilizační vlny položily základy čínského komunistického státu a udržovaly jej v chodu.
Typické pro mentalitu čínského komunistického velení byly především neustálé „politicko-vojenské“kampaně, s jejichž pomocí strana prosazovala svoji agendu. V souvislosti s korejskou válkou KSČ vyzvala v listopadu 1950 Číňany, aby „kladli odpor Americe a pomáhali Koreji“. V této kampani se ne naposledy propojilo zahraničněpolitické angažmá Číny s vnitřní mobilizací a výzvami k obětování se pro společnou věc. V říjnu téhož roku začala roční ideologická kampaň proti „kontrarevolucionářům“. O rok později odstartovala další kampaň, respektive spíše čistka mezi představiteli byrokracie, intelektuály a úředníky bývalého režimu, z nichž téměř jeden milion z nich musel opustit státní službu. V květnu 1952 se KSČ zaměřila na obchodníky a podnikatele, proti nimž poštvala jejich zaměstnance a podřízené. Jak uvádí Dikötter, jen v Šanghaji spáchalo více než 600 podnikatelů a obchodníků pod tímto tlakem sebevraždu. V roce 1956 pak státostrana pro jistotu všechny soukromé obchody, provozy i továrny vyvlastnila.
Od února 1954 do května 1955 probíhaly čistky i uvnitř samotné KSČ. Jejich obětí se stal mimo jiné i jeden ze zasloužilých komunistů Kao Kang a další starší funkcionáři obvinění ze zrady a štěpení strany. Vyvrcholily tím tvrdé mocenské boje a spory o vymezení sfér vlivu uvnitř stranického aparátu právě mezi Kaem a dalšími klíčovými hráči, jako byli Liu Šao-čchi nebo Čou En-laj. Na jaře 1955 se „oko kampaně“zaměřilo například na spisovatele Chu Fenga a další intelektuály, kteří byli obviněni z vytváření „kontrarevoluční kliky“.
Třídní boj se přenesl i na venkov a zasáhl podle Diköttera odhadem téměř dva miliony vlastníků půdy. Již v květnu 1946 vyhlásil Mao radikální pozemkovou reformu s cílem poštvat proti sobě chudé rolníky a bohaté statkáře. Další fáze útoku na „vesnické boháče“následovala v červnu 1950. Jakmile však byla zemědělská půda rozdělena a akce splnila svůj účel – získat v boji o moc na svoji stranu rolníky, KSČ se v roce 1951 začala „šikovat“ke kolektivizační kampani. Nejprve tím, že iniciovala vznik družstevních společenství, v nichž její členové měli prozatím sdílet jen nástroje a zvířata. Tato společenství se ale rychle od roku 1953 měla transformovat na družstva, do nichž členové kromě své práce a movitého majetku vkládali i svoji půdu. Rolníci jako společenská vrstva navíc ztratili i svobodu pohybu uvnitř země.
Podobně jako u svého stalinského vzoru se s pomocí velkého teroru chtěli čínští komunisté vypořádat se svými politickými i třídními nepřáteli. Stejně jako v Moskvě v letech 1936 až 1938 se odsuzovalo a popravovalo podle předepsaných kvót a často za nejbanálnější prohřešky. Jak dodává Dikötter, ke konci roku 1951 tak zahynuly téměř dva miliony „nepřátel“. Přeživší se pak měli dobrovolně anebo prostřednictvím všudypřítomných reedukačních kampaní transformovat v „nové lidi“. Pod bedlivým okem agitátorů strany se zkoumaly a odhalovaly nevhodné myšlenky, činila se veřejná přiznání a denuncovali se přátelé i kolegové. „Správnými slovy a myšlenkami“komunisté doslova zaplavili úřady, univerzity a továrny. To, co si Mao vyzkoušel během stranických čistek ve 40. letech, se nyní strana rozhodla aplikovat na celou zemi.
S Moskvou i bez ní
Vedení KSČ si bylo vědomo špatné ekonomické situace země po vítězné, leč devastující občanské válce. Strana, která vyrostla na pilířích marxisticko-maoistické ideologie a třídního boje a opírala se o „revoluční potenciál rolnických mas“, byla najednou nucena vrátit se ke svým městským kořenům. Musela se soustředit na oblasti, s nimiž její představitelé a Mao především měli jen mlhavou zkušenost, například industrializaci nebo zahraniční politiku. Přitom si KSČ vytyčila ambiciózní cíle – zbavit zemi ekonomické zaostalosti a získat Číně kdysi ztracený velmocenský status.
Mao si sice přál, aby si Čína vybudovala svůj průmysl a vojenské kapacity sama, na druhou stranu si uvědomoval, že minimálně v první fázi svého režimu se bez sovětské pomoci neobejde. Sovětsko-čínské spojenectví stvrdila dohoda uzavřená již v únoru 1950 a podle historika Vladislava Zuboka ji můžeme označit za největší úspěch sovětské zahraniční politiky padesátých let (a analogicky „ztrátu Číny“jako největší americký neúspěch téhož období).
Vzhledem ke své velikosti, ambicím a v neposlední řadě i sebevědomí svého vůdce se ale Čína od počátku odmítala zařadit do kategorie „běžných“východoevropských satelitů Moskvy. Její zahraniční politika sice kopírovala tu sovětskou, ale svým víceméně samostatným angažmá v korejské válce, kdy v červnu 1950 za podpory SSSR a právě i ČLR Severní Korea napadla svého jižního souseda a do níž se čínští „dobrovolníci“zapojili v říjnu téhož roku, se postupně emancipovala a snažila se hrát samostatnou roli v zemích třetího světa i uvnitř východního bloku.
Po Stalinově smrti se navíc změnil i vztah mezi čínským a sovětský vedením. Chruščov se snažil si Maa naklonit a neváhal mu poskytovat všestrannou podporu. Sovětská diplomacie chtěla vrátit Čínu do velmocenského systému a logicky očekávala, že s čínskou podporou vzroste i celkový vliv zemí socialistického tábora. Číně zase v rámci své diplomatické ofenzivy nečinilo problém se vedle komunistické ideologie hlásit ve společném čínsko-indickém komuniké z června 1954 i k principům tzv. panča šíly, jako byly vzájemný respekt k územní celistvosti a svrchovanosti, neútočení a nevměšování se do vnitřních záležitostí, rovnoprávnost a konečně mírové soužití a hospodářská spolupráce.
Čína navíc neustále zvyšovala své ekonomické a vojenské požadavky vůči Moskvě. Chruščov jí umožnil prakticky zadarmo přístup k řadě patentů a technologií nejen od Sovětského svazu, ale i od jeho východoevropských satelitů. Do Číny podle historika Šu Kuang-Čanga putovalo více než 8000 poradců, kteří pomáhali s budováním technologických, infrastrukturních a zbrojních systémů, a opačným směrem zase směřovalo kolem 7000 čínských studentů. Pomoc dosahovala hodnoty až sedmi procent sovětského národního důchodu a podmínky sovětské hospodářské a vojenské pomoci v letech 1954 až 1959 byly natolik štědré, že je historik Odd Arne Westad nazval „sovětským Marshallovým plánem“.
Určitým milníkem, od něhož se vzájemné čínsko-sovětské vztahy začaly ochlazovat, se pro Maa stal Chruščovův projev o Stalinových zločinech, pronesený na 20. sjezdu ÚV KSSS v únoru 1956. Mao v destalinizaci instinktivně cítil útok i na sebe, svůj kult osobnosti a jím prosazovanou prozatím neúspěšnou kolektivizaci. V září 1956 na 8. sjezdu KSČ byla dokonce po tlaku nemalé části stranických funkcionářů ze stanov strany vypuštěna zmínka o „Maových myšlenkách“jako základu stranického myšlení. Mao se z defenzivy, poučen i antikomunistickým podzimem v Polsku a Maďarsku, dostal svým typickým trikem. Na konci roku 1956 vyhlásil kampaň „Ať rozkvétá sto květů“a vyzval k větší otevřenosti a kritice zdola. A nemalá část společnosti, především intelektuálů a studentů, toho měla hodně na srdci. Když se ale na jaře 1957 začaly ozývat i hlasy delegitimizující právo KSČ v Číně monopolně vládnout, Mao otočil a proti kritikům zmobilizoval celý aparát strany k nové „protipravičácké kampani“. Nechal perzekvovat přes půl milionu lidí a nespokojené studenty a intelektuály „odeslal“na převýchovu prací mimo městská centra. Stranické kádry se opět jako už několikrát předtím i potom sjednotily za svým vůdcem a Mao našel po pro něj nepříznivé destalinizaci opět pevnou půdu pod nohama. Mohl se tak odrazit k dalšímu skoku, tentokrát opravdu Velkému…
Chruščov umožnil Číně zdarma přístup k řadě technologií a patentů nejen sovětských, ale i od svých evropských satelitů. Pomoc dosáhla až sedmi procent sovětského HDP.