Pod tíhou historických křivd
Odchodem hraběnky Mathildy Nostitzové, která 20. června v pětaosmdesáti letech zemřela, se uzavřel další příběh české šlechty, který nekončí úplným happy endem. Na osudu této obdivuhodné dámy je totiž možné hezky ilustrovat celou řádku křivd, jichž se český stát na aristokracii dopustil. A to i po revoluci.
Zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 začala dlouhá šikana české šlechty, která v některých případech neskončila dodnes. Tak moc nová republika tehdy spěchala, aby se vypořádala s elitní skupinou lidí, která dlouhá staletí určovala ráz země a vedla národ přes všechny jeho vrcholy i pády. Tímto zákonem Československo zrušilo používání šlechtických titulů, o dva roky později za „úmyslné a veřejné užívání titulu“zavedlo sankce a v roce 1936 zakázalo užívání erbů a uvádění titulů v tisku. Tento nesmyslný zákon (zákaz použít nějaké označení samozřejmě neznamená, že se zruší samotná podstata zakazovaného jevu: nesmí-li se hrabě nazývat hrabětem, fakt to neznamená, že by hrabětem najednou přestal být) platí dodnes, v současném právním řádu však za jeho porušení žádné sankce neexistují.
Používání titulů bylo ale jenom prvním z řady ústrků: vzápětí přišla pozemková reforma, která jim podstatně okleštila držení půdy. Když pak v Německu Adolf Hitler prohlásil, že žádná česká šlechta neexistuje, protože je z podstaty německá, čeští aristokraté mu odpověděli veřejnou deklarací věrnosti Československu, adresovanou prezidentu Benešovi. Za to byla v období okupace na jejich majetek uvalena vnucená správa. Po osvobození jim sice byl částečně vrácen, ale noví mocipáni nepřestali přemýšlet, jak se šlechty zbavit. Údajně demokratický režim v období mezi lety 1945 a 1948 přišel třeba s tzv. Lex Schwarzenberg (1947), namířeným proti jedinému muži, knížeti Josefu Adolfovi Schwarzenbergovi, a veškerý majetek hlubocko-krumlovské větve rodu vyvlastnil. Proč? Za podporu domácího odboje, štědré finanční dary exilové Benešově vládě nebo financování budování opevnění kolem republiky roku 1938 to nebylo. Politikům se Schwarzenbergův majetek zkrátka zdál příliš velký a příliš dobře spravovaný – a tak mu ho loupeží za bílého dne prostě sebrali. Kvůli tomu ani není šance napravit tento zločin v rámci restitucí (ty se, jak známo, týkají majetku ukradeného státem od 25. února 1948).
„Ta vaše Němka musí pryč“
Truchlivé třicetiletí české šlechty jako dílo zkázy dokonal právě rok 1948, kdy se z každého aristokrata stal bez ohledu na předchozí zásluhy nepřítel lidu, štemplem jediného razítka rázem žebrák, a kdo neodešel do emigrace, čekal ho kriminál a po něm další dlouhá desetiletí trvající šikana v podobě podřadných zaměstnání, zákazu studií nebo nekonečné estébácké pronásledování. Přesto, a to je mimořádně zajímavé, tihle lidé až na naprosté výjimky nezahořkli. Ať už je čekalo kočování po světě bez koruny v kapse, nebo práce v uranových dolech, udrželi si svou morální integritu. A to byl případ i Mathildy Nostitzové.
Hraběnka Mathilda Maria Anna Collette Carolina Margareta Maxmiliana hraběnka z Nostic-Rienecku, jak zní její plné jméno, se na zámku v západočeské Plané narodila v roce 1936, a tak si příliš mnoho šťastného dětství neužila. Válka skončila, když jí bylo devět, a ve dvanácti už musela zamířit do exilu. Na rozdíl od jiných šlechticů mohli její rodiče, Karel Maria z Nostic a Marie Sophie von Brühl, se všemi pěti dětmi odejít legálně na vystěhovalecký pas. To však žádnou podstatnou výhodu oproti těm, kteří z republiky utíkali v noci přes řeky a lesy, nepředstavovalo. Sice auto naložili osobními věcmi, ale na Rozvadově se museli podrobit celní prohlídce. Pohraničníci otevřeli každý kufr, hrabali se i v jejich spodním prádle a nechali si vše, co se jim líbilo, včetně Mathildiny dětské harmoniky i sbírky známek po dědečkovi.
Mathildin otec to vůbec neměl jednoduché. Za války zůstal loajálním Čechem, což nikdo nerozporoval, přesto po osvobození byl na Planou státem dosazen cizí správce. V roce 1948 mu zámek definitivně sebrali, jakkoli i s dětmi mohl zůstat v Československu. Jenže úřady si kladly jednu podmínku: aby se rozvedl. Jeho manželka Marie Sophie von Brühl sice měla československé občanství, ale německou národnost, a v republice tak byla nežádoucí. „Proti vám nic nemáme, ale ta vaše Němka musí pryč,“řekli mu. Nepodobá se tento příběh dilematům rasově smíšených manželství mezi Čechy a Židy, kteří jen pár let předtím museli v protektorátu řešit stejnou otázku? Nicméně hrabě Nostitz neváhal ani vteřinu. Místo rozvodu začal balit kufry.
Na emigranty nikdo na Západě moc nečekal, rodina se tak musela probíjet životem, jak se jen dalo. Sama Mathilda žila ve Skotsku, Anglii i Brazílii, neustále se však vracela do Německa, kde zastávala spoustu zaměstnání – od mytí nádobí v restauraci přes au pair až po novinařinu pro deník Spiegel nebo časopis Quick .VNěmecku se také setkala se svým budoucím manželem, konzulem italského velvyslanectví Mariem Quagliottim. Po jeho boku rušný život neustával: postupně s ním žila i v Moskvě, Vídni, Londýně, Tokiu, v Norsku nebo v Ománu.
Nejprve jenom zastávala pozici manželky diplomata, což obnášelo starat se o dům a pořádat recepce pro vzácné hosty, časem ale svou úlohu přerůstala. Nejprve se věnovala opuštěným dětem a poté se začala starat o nevidomé, což se nakonec stalo jejím životním posláním.
„Z dětství si pamatuji, že maminka a babička chodívaly do nemocnice nevidomým předčítat,“vysvětlovala hraběnka Nostitzová, proč se rozhodla zrovna pro tuto životní dráhu. „A můj táta na tom se zrakem taky nebyl dobře. Když se jej někdo zeptal, kolik má dioptrií, odpovídal, že dalším stupněm už je slepota. A třetí důvod je ten, že se tam někde shora na mě možná dívá můj praprapředek Jan Lucemburský, který byl nevidomý.“
Od nevidomých k slepým soudům
Pod dohledem takto slavného předka byla Mathilda Nostitzová velmi aktivní. Pro nevidomé založila Nadační fond Mathilda a neúnavně sháněla peníze na zlepšení kvality života slabozrakých a nevidomých lidí, především na výcvik vodicích psů (podílela se například na založení centra výcviku vodicích psů v pražských Jinonicích), pořádání akcí pro zrakově postižené, speciální počítačové kurzy či na podporu mladých handicapovaných hudebníků. „Mám za úkol zajistit spoustu malířů, kteří nám namalují obrázky psů, my je natiskneme na trička a peníze z prodeje půjdou na výcvik psů. Takže teď prodáváme přes internet trička,“popisovala svou činnost ještě nedávno. „Snažíme se také prodávat i kalendář s fotografiemi psů a známých osobností. Snažím se, aby se o kalendáři dozvědělo co nejvíce lidí a dobře se prodával.“
„V jednom rozhovoru prohlásila: Jsem jako všichni ostatní. Kéž by měla pravdu. Její dobrosrdečnost, laskavost a síla vytrvat v boji za to, co je správné, byla opravdu výjimečná. Ne, paní hraběnka nebyla jako všichni ostatní, byla to mimořádná osobnost,“napsal na Twitter v den jejího úmrtí politik Jiří Pospíšil z TOP 09 a ovšem také předseda správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových. Právě s Medou Mládkovou totiž měla hraběnka Nostitzová hodně společného – sice na rozdíl od ní nebyla šlechtického původu, ale probíjením se emigrací a charitativní činností si byly blízké.
Jednoho se však Mathilda Nostitzová nedočkala. Navzdory desetiletí trvajícím soudním sporům se jí nepodařilo získat zámek v Plané zpět. Potíž byla v tom, že ještě před zahájením restitučních řízení ho stát prodal soukromému majiteli. Ten se o něj ovšem nestaral, zámek chátral a pustl, až se ocitl v úplně dezolátním stavu. A to nebyl v žádné dobré kondici ani předtím, protože po zestátnění v něm sídlilo velitelství Pohraniční stráže Julia Fučíka. Pohraničníci se s cennou památkou nemazali: v jeho okolí vykáceli sad, zahradu proměnili v betonové parkoviště, zazdili vchod do kaple, pokoje a sály příčkami rozdělili na malé kanceláře, štukovou výzdobu strhali a fresky zamalovali. A to už vůbec není řeč o nábytku a dalším vybavení, to vše se poztrácelo už na konci čtyřicátých let.
Mathilda Nostitzová se proto odmítala jít na zámek jenom podívat, aby si novými a hodně nepříjemnými vjemy nekazila příjemné vzpomínky na domov z dětství. Sama měla s Planou, kdyby jí soudy zámek přiřkly, velké plány – od knihovny přes rehabilitační středisko pro malé děti s jízdou na koni jako součást terapie až po chov psů pro zrakově postižené. Věřila, že by na to dokázala sehnat sponzory a nějaký z projektů uskutečnit. Poslední ránu těmto snům ale v roce 2017 zasadil požár, údajně založený bezdomovci, který barokní zámek připravil o střechu.
Na Mathildině příkladu tak můžeme pozorovat, že ani odhlasování restitucí ještě nemusí nutně znamenat napravení všech křivd v nedávné minulosti. Že v roce 1992 restituce prošly sněmovnou v takovém rozsahu, bylo pro všechny vlastně překvapení – levicoví politici i novináři bouřili nad „okrádáním lidu“a varovali před „návratem šlechticů“. Vlastně se tehdy (z dnešního pohledu trochu paradoxně) čekalo, že se mnohem spíš podaří prosadit restituce církevní, a to s ohledem na jimi provozované hospice, péči o všelijak postižené a další charitativní činnost. Ovšem jak moc je v české postkomunistické společnosti zakořeněn iracionální odpor k církvi, ukázalo jejich schvalování o dvacet let později. I tuto křivdu se ale už podařilo aspoň částečně napravit.
Návrat šlechticů, kterého se levičáci tolik obávali, byl však poněkud jiný, než si představovali. Po čtyřiceti letech v emigraci, kde každý musel začínat od nuly, se téměř nikdo nevrátil jako boháč. Starat se o zámek, jenž si na sebe sám vydělat nedokáže a je to černá díra na peníze, není vůbec jednoduché, nemluvě o tom, že ve strašlivém stavu se nacházela celá řada vrácených objektů a byly nutné rozsáhlé rekonstrukce. Pokud někdo čekal příjezd zazobaných povýšenců obklopených sluhy v livreji, s překvapením sledoval, že se vrátilo jen několik málo osob, které kromě odhodlání spravovat majetek rodu a zachránit ho pro další generace víc neměli.
Noblesa a kultivovanost
Osobně jsem hraběnku Nostitzovou potkal jen jednou, a to loni v létě, na oslavě 101. narozenin již zmíněné Medy Mládkové. Paní Meda se s ohledem na svůj věk a zdravotní situaci v jakémsi mezičase mezi dvěma vlnami pandemie koronaviru oslav neúčastnila, a tak se možná hlavní hvězdou přes účast dalších známých a zajímavých lidí politického a společenského života stala právě Mathilda Nostitzová.
Musel jsem obdivovat její elán, jímž oplývala i v čtyřiaosmdesáti letech, noblesu, kterou s sebou přinesla (na první pohled se od ostatních dam lišila), a kultivovanost, s níž se vyjadřovala. Potvrzovala tak všechna klišé, která se o šlechticích v dobrém či zlém říkají.
„Vyhánění elit jsme v našem národě zažili už několikrát a pokaždé na to národ doplatil,“řekl v knize Křižovatky české aristokracie někdejší poslanec za KDU-ČSL Jaroslav Cuhra, který svým hlasem pomohl v roce 1992 restituce prosadit. V tom měl rozhodně pravdu, přičemž v posledním století nejde jen o známé vlny emigrace v roce 1939, 1948 a 1968, ale i o nucený odchod německých spoluobčanů, kteří s nacisty neměli nic společného a byli tu také doma, navíc se 50. a 60. letech Československo ještě zbavilo mnoha českých Židů.
„Elity by se konečně měly také vracet, protože bez nich se žádný prosperující stát neobejde. Od potomků šlechty jsme očekávali, že u nich budou kulturní památky v dobrých rukou, a doufali jsme, že splní funkci elitních skupin a budou vnášet do veřejného života respekt k morálním hodnotám a smysl pro formy chování a jednání,“doplnil Cuhra.
Na příkladu hraběnky Mathildy Nostitzové je vidět, že se to podařilo, a to i když jí český stát neustále házel klacky pod nohy. Maličko se mýlí možná nejznámější současný žijící aristokrat, někdejší ministr zahraničí a prezidentský kandidát kníže Karel Schwarzenberg, když o svém stavu soudí, že šlechta už neexistuje, protože „jsme stejní jako všichni ostatní, až na to, že privilegia byla zrušena, ale předsudky zůstaly“. Mathildě zůstal až do konce kodex morálních zásad, vrozená noblesa i důstojnost. A kdo z nešlechticů to o sobě může s klidným svědomím říct?
Po čtyřiceti letech v emigraci, kde každý začínal od nuly, se nikdo nevrátil jako boháč. A starat se o zámek, jenž si na sebe sám vydělat nedokáže, není vůbec jednoduché.
„Doufalo se, že potomci šlechty splní funkci elitních skupin a budou do veřejného života vnášet respekt k morálním hodnotám a smysl pro formy chování a jednání.“