Kdo vzpomíná, okrádá rodinu
Rozsáhlá próza Památce paměti nemá nic proti paměti samotné, spíše proti věčnému vzpomínání a rozpomínání. A tak si na začátku připomeňme to, co bychom měli mít vždycky na paměti… V první polovině 20. století přišel ohromný rozkvět literatury. Vyšly romány jako Odysseus Jamese Joyce, Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Muž bez vlastností Roberta Musila, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho Italo Sveva, K majáku Virginie Woolfové, Hluk a vřava Williama Faulknera, Ferdydurke Witolda Gombrowicze, Zaslepení Eliase Canettiho a vznikly též nedokončené rukopisy Procesu a Zámku Franze Kafky. Tyto texty předběhly svou dobu. Nebo řečeno jinak: jedná se o takzvaná díla nesmrtelná.
Poté přišla druhá světová válka a i po ní se objevily významné romány, kupříkladu Hlava XXII Josepha Hellera, Plechový bubínek Güntera Grasse, Sophiina volba Williama Styrona, Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, Duha gravitace Thomase Pynchona či Děti půlnoci Salmana Rushdieho. Pravda, většinou už nešlo o díla natolik výbojná jako ta výše zmíněná, spíše se jednalo o příběhovou bohatost. Ale pořád to byly velké romány, které mnohdy měly za téma druhou světovou válku, a to i proto, že autoři byli jejími přímými účastníky či aspoň pamětníky.
Kolovrátky a flašinety
Toto dědictví je pro současnou literaturu nesmírně tíživé. Vlastně je dnešní literární tvorba nevolníkem v prostoru, který vymezily právě velké romány 20. století. Bývaly časy, kdy se romanopisci ještě pokoušeli o jakousi formální originalitu, ovšem většinou tím akorát sami sebe nasměrovali do slepých uliček. Za všechny můžeme jmenovat francouzský „nový román“, jehož produkty dnes působí velmi zastarale. Navíc formální výbojnost byla v poválečných případech v porovnání s velkými originály z první poloviny 20. století krotká, okopírovaná a samoúčelná. „Nepřekonatelnost“vrcholných románů z první poloviny 20. století má totiž základ v tom, že jejich stvořitelé museli skutečně cosi překonávat.
Nejrůznější experimentování tak ze současné literatury již téměř vymizelo, a to nejen proto, že je vždy neoriginální a nepřiléhavé. Zmizelo především proto, že je čtenářsky nevstřícné. Jinak řečeno, nikdo už se nesnaží dosáhnout literární nesmrtelnosti, protože by jí stejně nedosáhl; cílem dnešních romanopisců je okamžitý zásah. Takže předchůdci z první poloviny 20. století jsou sice naoko ctěni, avšak naivita jejich přístupu je přijímána s pobaveným nadhledem: tak málo mysleli na čtenáře!
To z literatury druhé poloviny 20. století si současní literáti mohou vzít víc, především všechny ty válečné a poválečné příběhy. Ona decentní operace spočívá v tom, že dnešní spisovatelé velkohubě připomínají to, co nezažili a co již daleko lépe vyprávěly velké romány druhé poloviny 20. století. Bezostyšně vykrádají hrobky a doufají, že se tak stanou na chvilku slavnými. Také řada básníků přechází k próze. Pokud chtějí, aby jim rozumělo širší publikum, nezbývá než mluvit jeho jazykem.
To vše není ani tak obžaloba jako spíš popis stavu. Protože uvědomění si toho, kde stojíme, je prvním bodem na cestě z tohoto úpadku. Právě o to se snaží ruská básnířka Marija Stěpanovová (1972) na téměř pěti stech stranách knihy Památce paměti. V originále toto dílo s podtitulem Romance vyšlo před čtyřmi lety, nyní, když bylo rovněž nominováno na mezinárodní Bookerovu cenu, ho v překladu Aleny Machoninové vydalo nakladatelství Akropolis.
S nemalou porcí naivity by se chtělo zvolat, že nic tak podstatného už letos v českém prostoru asi nevyjde, protože se zdá, že po Památce paměti již nikdo nebude moci publikovat další román o druhé světové válce a holokaustu, aniž by vypadal jako zištný kašpar s rozvrzaným flašinetem. Jenže víme, že v klipovitém, fragmentárním universu je možné cokoli přehlédnout, odsunout a dělat, že to neexistuje…
Všechno se se vším rýmuje
Ponejprve si však musíme říct, o co tu vlastně jde. A taky ukázat, že Marija Stěpanovová je velmi inteligentní a vzdělaná literátka, která se snaží být maximálně upřímná. Nejdřív něco o samotné paměti: „Tzvetan Todorov někde mluví o tom, jak se dnes z paměti stává nový kult, předmět masového uctívání. Čím dál tím víc se mi zdá, že posedlost pamětí je jen základ, nezbytná podmínka pro jiný kult: náboženství minulosti, chápané podle starého vzoru jako úlomek zlatého věku, jako svědectví o tom, že dřív to bylo lepší.“Možná ale by se tento citát dal použít i jako argument proti vzpomínání na velkou literaturu...
A přesně v tom je jeden z přínosů Památce paměti. Nic tu není předem hotové a všechno se neustále „převaluje jako leviatan“, abychom citovali Filipa Topola. Kniha Mariji Stěpanovové je totiž velkou výzvou k přemítání a debatování – a kladení dalších otázek než k sumírování rychlých odpovědí, majících uklidňující účinek srovnatelný s minulostí, jakkoli hrůznou: „Obzvlášť v dobách tísnivého strachu z neznáma. Ve srovnání s budoucností, do níž se člověku nechce jít, jako by to, co se už stalo, zdomácnělo, a zdá se to dokonce snesitelné.“
Autorka Památce paměti často opakuje, že všechno se se vším rýmuje – zvlášť když to tak člověk chce vidět. Kupříkladu minulost se mnohdy rýmuje s dětstvím, jež „se zdá rovněž odsouzené, protože končí, a jeho pravděpodobnou nevinnost je rovněž třeba uchovat, hýčkat si ji a bránit za každou cenu. Jak minulost, tak dětství jsou vnímány jako stagnace, jako neustále ohrožovaná rovnováha – a nejvíce se cení ve společnostech, kde se minulost ustavičně překrucuje a dětství je snadné zneužít.“Když to zas převedeme na současnou literární produkci, všimli jste si taky toho hojného výskytu příběhů psaných „z dětského pohledu“? Roztomilé, že? Nebo spíš nechutně snadné a zatraceně účinné?
Památce paměti tak v sobě přirozeně mísí autenticitu – Marija Stěpanovová se pokouší psát knihu o své rodině – a zároveň autorčinu moudrost. Ta se projevuje jednak tím, že nebuduje dokonale utěsněný románový svět, v němž se čtenář zadusí nepůvodností, nýbrž vzdušný příbytek, jímž se dá volně procházet a během toho poslouchat, co ruská spisovatelka chce, co vypátrala, co si o tom myslí a co jí to připomíná. Jde tak o work in progress, abychom použili joyceovský termín. A to včetně toho detailu, že v samotné Památce paměti probíhá sebemytizace, neboť autorka v knize často hovoří o tom, jak jela tam či onam, aby pokračovala v psaní knihy.
Marija Stěpanovová též působí dojmem, že má všechno načtené, protože ke každému problému či detailu je schopna posloužit pozoruhodným esejistickým exkursem do dějin umění. Přesněji řečeno působí dojmem, že všechno zná, a to, že vybrala právě toto a nezmínila něco jiného, není z toho důvodu, že by jedno znala, a druhé nikoli, nýbrž jen a pouze proto, že to chtěla přesně takhle.
Ruská síla a tradice
Zdá se tedy, že Památce paměti by opravdu mohlo – anebo spíš mělo – znamenat velký obrat v současné literatuře. Či alespoň být špuntem v místě, kudy dosud protékaly hektolitry odvozeného románového vyprávění. Marija Stěpanovová se totiž svého tématu drží neochvějně a statečně: „Kultura se chová k minulosti jako stát závislý na surovinách k přírodním zdrojům – vysává z ní všechno, co může; parazitování na mrtvých se ukazuje jako výhodné řemeslo. A oni to všechno snášejí s lhostejnou pokorou stromů. To, jak snadno mrtví přistupují na vše, co s nimi děláme, živé provokuje, aby zacházeli ještě dál. Průmysl paměti má své stínové dvojče, průmysl rozpomínání (a přibližného chápání), který cizí skutečnost používá jako surovinu určenou k přepracování.“
V ironické hyperbole pak vypočítává, co nachází v knihkupectví: „Proustův kabát a Knihovna monsieur Prousta, Rembrandtův nos a Van Goghovo ucho, Catullova přikrývka, Vermeerův klobouk, Sekretář Brontëové, dějiny té a té rodiny v osmi předmětech, stovce fotografií, devadesáti devíti nálezech.“Protože: „Nechat mrtvé na pokoji, aby si poleželi ladem…, se kdovíproč zdá nemožné.“Je to patrně neodolatelné: „Na sto věcí, které jste nevěděli o Kafkovi, se najde dalších sto, které o sobě nevěděl sám Kafka, jako by jediný způsob, jak uvidět starý svět, bylo nečekaně ho přepadnout.“
Při čtení Památce paměti taky znovu pocítíme ohromnou sílu a tradici ruské literatury. Leckteří velikáni jsou zmiňováni, včetně životních detailů. Marija Stěpanovová vedle toho dál postupuje ve vyprávění příběhů svých židovských předků, ovšem neukazuje fotografie, důsledně je popisuje slovem. Což trochu připomíná urputnou snahu Milana Kundery, aby jeho romány nebyly zfilmovatelné.
Asi nejčastěji zmiňovaným předchůdcem Mariji Stěpanovové je W. G. Sebald (1944–2001), německý prozaik pobývající většinu života v Anglii. Ten se rovněž snažil co nejpoctivěji přijít na způsob, jakým psát po „konci velké literatury“. A jeho knihy, které můžeme číst díky překladu Radovana Charváta, ukazují, že se s tímto úskalím popasoval velmi čestně. Jeho texty však bývají oproti Památce paměti hojně prostoupeny fotografiemi a obrázky jakožto důkazy věrohodnosti napsaného – případně skrze ně může tvůrce naopak snadno se čtenářem manipulovat a věrohodnost jen předstírat.
Kniha ruské autorky Mariji Stěpanovové Památce paměti je napínavá, dobrodružná, zkrátka naprosto výjimečná. A to přitom ani nenabízí žádný ucelený strastiplný příběh z historie 20. století. Pojednává totiž především o samotném vzpomínání a návratech do minulosti.
Všimli jste si taky toho hojného současného výskytu příběhů, jež jsou psány „z dětského pohledu“? Roztomilé, že? Nebo spíš nechutně snadné a zatraceně účinné?
Stěpanovová a Perek
To Památce paměti má jinou zápletku, a to pasáž, v níž autorka narazí na odpor svého otce, jehož dopisy již měla nachystané pro zapuštění do řečiště knihy: „Aniž bych si to uvědomovala, chovala jsem se už v souladu s logikou vlastníka: ne-li hned divokého pána, neomezeného vládce stovek lidských duší, pak jeho osvíceného souseda s nevolnickým divadélkem a krásným parkem. Z předmětu mé lásky a stesku se nepozorovaně stal movitý majetek, s nímž jsem si dělala, co jsem chtěla. Moji další hrdinové z pochopitelných důvodů nemohli odporovat ani se bouřit: byli mrtví.“
Takže samozřejmě nejde o to, že by peklo byli pouze ti druzí, ruská spisovatelka si zde řeší především vlastní problém. Už bylo řečeno, že je to kniha otevřená, odvážná, napínavá a dobrodružná, i když jiným než obvyklým způsobem. Text Mariji Stěpanovové je přiznáním ztroskotání v širším slova smyslu, po němž by mělo následovat jakési vyřešení této krize v podobě jejího překonání, vzniku dalších velkých literárních děl.
Ale není vlastně Památce paměti nakonec zdlouhavým popisem toho, co se rozplývá na fotografii hlavního hrdiny slavného filmu Zvětšenina (1966)? A nebyla předestřená krize dávno překonána dalším pamětníkem – přesněji přeživším – Georgesem Perekem (1936–1982) v jeho rozsáhlém románu Život návod k použití (1978), jenž byl v úvodním výčtu velkých děl záměrně vynechán?
Není to román vyprávějící přímo o holokaustu, a přesto obludná důkladnost životního plánu milionáře Bartlebootha a detailnost popisů prostorů jednoho pařížského činžáku implikuje právě běsnění hitlerovských pohůnků. Jako by se z nacistických skladů plných zabaveného a řádně zaevidovaného židovského majetku ozýval přidušený křik… Leccos vypovídá i fakt, že když tenhle román vyšel v roce 1998 česky, byl brzy vyprodán a mnozí litovali, že ho nemají. Ale když se před čtyřmi lety objevil podruhé, žádný úprk do knihkupectví už se nekonal. Díky tomu je dodnes k mání.