Jitka Molavcová umí šansony prožít
Jitka Molavcová vydala pod hlavičkou nakladatelství Galén šansonové album Zčistajasna ,na něž zařadila třináct písní, které již několik let tvoří základ jejího sólového recitálu.
Jitka Molavcová je žena více talentů, je zpěvačka, hudebnice, klaunka a výborná herečka, která opakovaně předvedla, že dokáže zahrát i charakterní, psychologicky nejednoznačné role. A je také věrná – Semaforu a Jiřímu Suchému, kde je vlastně nenahraditelná, tím pádem i hodně vytížená, a času na vlastní projekty mnoho nemívá. Teď ovšem vydala album šansonů, kterýžto žánr jí byl vždy blízký, spojení hudby s dramatickým textem ji odjakživa sedělo. Ostatně, jak vzpomíná, i do Semaforu ji v roce 1970 přijali, když jí slyšeli zpívat píseň Jacquese Brela Lásko má s českým
Molavcové ovšem stejně dobře sedne i swingový rytmus. A chybět nemohou ani písničky Voskovce, Wericha a Ježka a vzpomínka na Dobře placenou procházku.
textem Pavla Kopty. Stejného rodu je La Maritza Jeana Renarda a Francoise Delanoëa, která také na cédéčku nechybí. Je to nostalgická, smutná píseň o odchodech a návratech a o svobodě, vztahující se k osudu bulharsko-francouzské zpěvačky Sylvie Vartanové. Pro Jitku ji přebásnil Pavel Žák, ale jeho text Co mi dáš má jiné vyznění než originál. Je obecnější úvahou nad smyslem bytí a Molavcová ji zpívá s citem, přirozeností i s vírou v život.
Album vychází z komorního recitálu, který Molavcová s velkým úspěchem již několik let uvádí nejenom v Praze, ale i po českých a moravských klubech za doprovodu klavíristy Petra Ožany. Ten se jí ozval ve chvíli, kdy si sama začala recitál připravovat, a nabídl jí spolupráci. Jitčin výběr písní svědčí o smyslu pro absurdity a výsměšné polohy života. A je důkazem, jak písně svého srdce umí nejenom brilantně zazpívat, ale také prožít.
Skladby Kurta Weilla a Bertolta Brechta jsou pro ni jak stvořené, dokáže jim vtisknout nádhernou dramatičnost, podtrhnout jejich ironii i bizarnost. Famózní je její interpretace Surabaya Johnny, Barbara Song či Speak Low čili Mluv dál v jedinečném Suchého překladu. Molavcová dokáže báječně vystihnout působivou melodramatičnost a drsně smutnou poezii těchto songů, v jejím podání jsou to tragigroteskní příběhy nešťastných hrdinů, kteří ovšem také šaškují, aby přežili. Od Jiřího Suchého je tu i báseň Kancelář o smutné lásce šedivé úřednice. A pak Můj pes, opět z dílny Suchý–Šlitr, který podle zpěvačky svým střídáním stylů připomíná žíhanou mozaiku. A také připomíná, že poslední sloka se za minulého režimu nesměla zpívat, jelikož si v ní vypravěč stěžuje, že nemá pas a nemůže jet do ciziny.
Molavcové ovšem stejně tak dobře sedne i swingový rytmus Arnošta Kavky (Můj přítel swing). A chybět nemohou ani písničky Voskovce, Wericha a Ježka a vzpomínka na Tetu z Liverpoolu, kterou Jitka vytvořila v roce 2007 v Dobře placené procházce. Tu v Národním divadle režíroval Miloš Forman za pomoci svého syna Petra a píseň z této operky se jmenuje Proč je to tak.
Závěrečná skladba alba je svým způsobem překvapení, a to sice duchovní píseň ze čtrnáctého století Otep myrhy, první český šanson. Však také Jitka Molavcová v polovině devadesátých let excelovala ve středověké disputaci Jana ze Žatce Oráč a smrt v pražském kostele svatého Vavřince. Hudbu složil Jiří Pavlica a Jitka
tu hrála krásnou Markétu, nad jejíž smrtí naříkal mladý vdovec Oráč v podání Alfréda Strejčka. Vrátila se pak jako Smrt, kterou Oráč počal vinit z nespravedlnosti. Smrt byla v jejím podání mazaná, vtipná potvora, která má bohužel vždy pravdu a tu nelze zvrátit. Molavcovásev Oráčovi a smrti ukázala jako herečka v dosud neznámých barvách, a tak to pro mnohé posluchače bude i s novým albem. Je prostě ženou, která stále překvapuje a zkouší nové.
Zčistajasna, Jitka Molavcová a Petr Ožana, vydal Galén 2021