V oblacích cigaretového dýmu
Přestože v květnu oslavil víceméně v tichosti osmdesátiny, zůstal Bob Dylan nepostižitelným, nevypočitatelným čerchmantem. A svým způsobem vlastně i rebelem. Opět to potvrdil ve stylizovaném streamovaném pseudokoncertě Shadow Kingdom, který za poplatek 25 dolarů mohli zájemci sledovat na internetu poprvé 18. července. Původně měl být stream otevřený pouhé dva dny, pro velký zájem ale nakonec provozovatelé prodloužili dobu expirace o týden.
Jako každá nahrávka, jež se ocitne ve virtuálním prostoru, si ale i Shadow Kingdom žije i nadále vlastním životem. Není velký problém se k ní dostat i po vypršení této doby, lze narazit na její audiopodobu, třeba pro takové závisláky, kteří se od ní nemohou odtrhnout, ani když jdou vysypat odpadky, a obraz, jakkoli podstatný, by je zbytečně rozptyloval. A je prakticky jisté, že zrovna v téhle chvíli běží naplno některá ze světových lisoven, aby vyřídila pirátskou zakázku na náklad neautorizovaných CD nebo vinylů.
Ostatně, koncert má téměř padesát minut a nelze se zbavit dojmu, že kdesi v Dylanově hlavě existuje myšlenka na krásné sběratelské album. Ale možná také ne, kdopak se v něm vyzná...
O co v Shadow Kingdom jde? Přestože prapůvodně byl projekt anoncován jako streamovaný koncert, po jeho zhlédnutí si můžeme být jisti, že není nic vzdálenějšího této za poslední covidový více než rok zprofanované kategorii. Oněch třináct písní, režírovaných Almou Har’elovou, lze nejpřesněji označit za sérii videoklipů ve stylu filmu noir. Tedy přirozeně černobílých, jemně dekadentních, s oparem jisté tajemnosti.
Tu zvyšuje účast hodně svérázného publika, sedícího u stolů v hledišti fiktivního klubu (ten, jemuž je v titulcích děkováno, tedy Bon Bon v Marseilli, ve skutečnosti neexistuje). Drsní chlápci a vyšňořené bardámy (kromě bílých a černých nechybějí ani latinos) popíjejí drinky a hlavně kouří jednu od druhé. V Americe, už nějakých dvacet let protikuřácké baště, je takové množství cigaretového dýmu, vznášejícího se non stop v obraze, pro diváka vlastně neuvěřitelný šok a svrchu naznačené potvrzení toho, že Dylan si dělá a dělat bude jen to, co sám uzná za vhodné. A že trocha provokace mu rozhodně ani v pokročilém věku není proti srsti.
Vizuálně bizarní je i kapela, která Dylana, hrajícího na prastarou kytaru, harmoniku, případně jen zpívajícího do retro mikrofonu, doprovází. Převážně akustické kytary, tu a tam mandolína, akordeon, kontrabas v rukou dlouhovlasé blondýny. Bez bicích. Všichni (a v celém snímaném prostoru jediní) v „covidových maskách“. To nemohl nebýt Dylanův nápad, který režisérka jen zrealizovala. Písničkářova záliba v matení, v pseudonymech (vždyť jeden z nich je právě ten, jenž ho proslavil), ve vyprávění vymyšlených příhod a životopisných údajů, to jej provází celým životem. V tomto ohledu pro něj musel být covid svým způsobem požehnáním.
Ale není vlastně pravda, že sám Dylan masku nemá. Její účel splňuje onen velký mikrofon, který má doslova vražený až k ústům. V tomto případě jde ale zjevně o praktickou věc. Jakkoli se totiž „koncert“tváří jako živý, už od prvních tónů první písně, kdy zní z reproduktorů foukací harmonika, již ale Dylan nemá v ikonické „šibenici“na krku, je jasné, že nahrávka je studiová a k ní byl dotočen obraz. A protože Dylan nikdy nebyl žádný playbackový šoumen, nejspíš by ústa neotevíral přesně podle nahrávky, což takto umístěný mikrofon dokonale kryje.
Shadow Kingdom má podtitul The Early Songs of Bob Dylan, tedy Rané písně Boba Dylana. I v tomhle ohledu protagonista mate. Byť valná část programu skutečně pochází z jeho prastarých alb, výběr se zastavil až u songu What Was It You Wanted z alba Oh Mercy z roku 1989, to už bylo Mistrovi 48 let a podle mnohých měl dávno „hotovo“.
Což ovšem není vůbec podstatné. To nejdůležitější je, že výběr skladeb je skvěle vyvážený, úpravy překrásné a Dylanův zpěv v rozporu s fámami fantastický. Pokud Shadow Kingdom skutečně vyjde na albu, bude to ozdoba jeho diskografie.