Chléb, hry a fasády

Magický efekt olympiády se dostavil spolehlivě. Jakmile začaly pršet branky, body, vteřiny, většina olympijských kontroverzí, kterých byla ještě před 23. červencem plná média, se dočasně odporoučela na okraj zájmu. Prázdná hlediště, přes 250 nakažených sportovců, činovníků a organizátorů, spor o poklekávání a politická gesta, kulturní války, to vše převálcoval spektákl obdivuhodných výkonů a soutěžních příběhů. I bez diváků padají rekordy.

Rád bych propadl víře v moc olympijského sportu, jenž přivede k obrazovkám i diváky, kteří jinak o gymnastiku, střelbu nebo judo čtyři roky nezavadí. Nebo aspoň v moc nacionálně laděného fandovství, ovšem v duchu fair play a obdivu k mimořádně talentovaným a pracovitým lidem, kterým držíme palce. Jenže jsou i další faktory. Špičkový sport je také fasádou, která rafinovaně zastírá pohled na skutečná dramata a bojiště, emoce poskytují divákům luxus zapomnění. Princip chléb a hry zůstává v platnosti.

Za televizními kulisami to přitom nadále kvasí. Tokio například ohlásilo pátý den v řadě více než tři tisíce nakažených covidem. Oficiální zdroje souvislost s olympiádou popírají, ale japonští epidemiologové poukazují na efekt slavnostní nálady sportovního svátku. Japonská veřejnost je prý k pandemii lhostejnější, lidé se bez zábran scházejí u olympijských sportovišť, aby si užili atmosféru, ač hlediště jsou zavřená. Fakt, že Japonsko je momentálně na třetím místě v žebříčku medailí, euforii jen posiluje.

Česko se v žebříčku cenných kovů usadilo ve skvělé druhé desítce, ale ani to by nemělo zamlžit racionální náhled. Vedle superdisponovaných jedinců, jako je Lukáš Krpálek, dodávají už celá desetiletí gros medailí stále stejná odvětví. Ženský tenis, divoká voda, sportovní střelba... Naše fenomény, k nimž doufejme ještě přiřadíme například rychlostní kanoistiku nebo oštěpařskou školu. Možná vystihují specifické české předpoklady a tradice, všechny ale těží z neméně specifického prostředí svých komunit, ať už jde o aspirace, či znalosti předávané z generace na generaci. Každá ta komunita stojí za zvláštní úvahu, ale nelze podle nich hodnotit úroveň českého sportu en bloc.

Olympiáda má několik stránek. Špičkový sport je fasádou, která rafinovaně zastírá pohled na skutečná dramata a bojiště, emoce poskytují divákům luxus zapomnění. Princip chléb a hry zůstává v platnosti.

Nejen národní hrdost a fanouškovství však zraje pod olympijskou fasádou. Server Outsports zaměřený na LGBTQ sportovce už počítá úspěchy „svých lidí“. V sobotu ohlásil, že olympiády v Tokiu se účastní 179 sportovců, kteří veřejně deklarovali svou orientaci. Více než trojnásobek oproti hrám v Riu de Janeiro 2016. Server se zabývá také medailovou bilancí. „Představte si, že by všichni veřejně deklarovaní lesbičtí, homosexuální, bisexuální, trans, queer a nebinární sportovci byli v jednom týmu reprezentujícím jednu zemi,“píše Outsports. S pěti zlaty, čtyřmi druhými a šesti třetími místy by se „LGBTQ tým“nacházel na osmém místě žebříčku národů.

Až hry skončí a fasády oprší, vrátí se svět k původním otázkám, jen o argumenty bohatší.