Hlavní poselství olympiády
Hry slouží nejen jako symbol vzepření se koronavirové pandemii
Když se jednou za čtyři roky – a v případě celosvětové pandemie jednou za let pět – sejdou nejlepší sportovci světa, jedná se nejen o jejich klání, ale rovněž o jisté vyjádření stavu, v němž se svět a s ním i Česká republika právě nachází. V letošním roce se nejen před hrami samotnými, ale i v jejich průběhu našlo nemálo skeptiků, kteří byli jasně proti jejich pořádání a své komentáře často dokládali názorem, že jde především o peníze a byznys. Já se mezi ně nepočítám a olympiádu v druhém roce koronavirové pandemie vnímám jako symbol vzepření se téhle zhoubné chorobě a všemu, co ji provází. Právě symbolika největší sportovní akce světa z ní dělá téma, k němuž se odvažuji vyjádřit, ačkoliv jsem profesionálním sportovcem ani jeho analytikem nikdy nebyl.
Sportovní úspěchy
Tokijské účinkování začalo nešťastně. Několik pozitivních testů na covid-19 a zjištění, že jeden z lékařů nebyl očkován, jako by automaticky nastavilo negativní pohled médií na naši výpravu. Naštěstí se brzy poté povedlo dosáhnout fantastických úspěchů, sportovní hledisko převládlo a zapomnělo se na hledání covidových viníků a vzájemné obviňování se mezi znepřátelenými tábory sportovních funkcionářů.
České tenistky dosáhly v letošním roce řady vynikajících výsledků – a v Tokiu to pouze potvrdily. Je neuvěřitelné, že olympijskou vítězkou se dnes může stát ne jedna, ale třeba pět českých sportovkyň v tomto odvětví. Nejsem si vědom, že by v jiném oboru lidské činnosti měla naše země mezi nejlepšími ve světě tak silné zastoupení. K naší hrdosti může navíc přispět i fakt, že všechny české špičkové hráčky se k České republice hlásí a své kariéry začaly doma, nikoliv v zahraničí.
Ačkoliv naši basketbalisté nedosáhli úspěchu srovnatelného s tenistkami, jsou i oni zástupci globálního sportu a nutno zdůraznit, že navíc i týmového. Nic z toho není pro malou zemi jednoduché, a tak se stalo, že na olympiádě jsou znovu po dlouhých 41 letech. Když si představíme, že basketbalistů je ve světě téměř půl miliardy, pak se úspěch, jímž samotná účast na olympijském turnaji bezesporu je, začne jevit výraznější, než jak je u nás doma vnímán.
Už v polovině olympiády jsme získali medaile i ve sportech, které si dovolím označit jako malé, ale to jen proto, že jsou pěstovány menším počtem lidí a zájem veřejnosti se k nim upíná především v době olympijských her. Judo, sportovní střelba, vodní slalom – to jsou nepřehlédnutelné úspěchy, jež při letošní medailové žni možná nebudou adorovány tolik jako v minulosti. Nicméně ten, kdo se jednou v životě stane olympijským medailistou, nebude sportovní historií nikdy zapomenut.
Odhodlání bojovat a vítězit
Na skvělé sportovce je v posledních desetiletích vyvíjen čím dál větší tlak. Stali se společenskými celebritami a velké firmy si za extrémně vysoké honoráře přivlastňují jejich tváře, aby je využily k reklamě. Je to jeden ze způsobů, jak se sport a byznys spojují a různě proplétají. K tomu připomeňme témata současného západního světa, jimiž nejsou jen záležitosti kolem covidu, ale také třeba antirasismus, progresivismus a všudypřítomná hyperkorektnost.
V tomto ovzduší vzdala kvůli ochraně svého duševního zdraví účast na tenisovém turnaji v Paříži jedna z nejlepších světových tenistek, Naomi Ósakaová, a během olympijské gymnastické soutěže odstoupila ze stejného důvodu fenomenální Simone Bilesová. Řeklo by se, že to bylo jejich privátní rozhodnutí, jež bychom měli vzít na vědomí a respektovat. Nicméně svět médií a částečně i byznysu Bilesovou k mému údivu většinově adoruje a vzdává jí hold za statečnost, kterou tímto rozhodnutím prokázala.
Uznávám, podobné hvězdy to nemají lehké. Jsou velmi mladé a tlak pozice celosvětových celebrit by se obtížně snášel i osobnostem v mnohem pozdějším období života.
Jenže extrémní stres je samozřejmou součástí nejen vrcholového sportu, ale mnoha dalších profesí a činností, na jejichž konci stojí úspěch. Pokud bychom měli začít oslavovat slabost, a nikoliv sílu, prohru, a nikoliv vítězství, považoval bych to za projev společenského úpadku.
Do protikladu k tomuto přístupu dávám rozhovor s Barborou Krejčíkovou, nešťastnou z vyřazení ze singlové části tenisového turnaje, a její následnou rozhodnost při tažení do olympijského finále ve čtyřhře. Tak si představuji sportovce, jenž je odhodlán bojovat a je dobrým vzorem celé mladé generaci.
Kdo v Tokiu nikdy nebyl, si jen těžko dokáže představit, co s člověkem dělá kombinace téměř čtyřicetistupňových teplot a osmdesátiprocentní vlhkosti. Z televizní obrazovky se to chápe špatně. Proto každý sportovní úspěch, zvláště ten dosažený pod širým nebem, je nutně vykoupen velkou obětí. A právě to je pro mne hlavním poselstvím olympiády. Má totiž univerzální význam.
Kdo v Tokiu nikdy nebyl, si jen těžko dokáže představit, co s člověkem dělá kombinace vysokých teplot a vlhkosti