Chrastina: Zůstaňte člověčí!
koncertovat. To se nelíbilo svazákům pod dohledem tajemníka, který byl zároveň estébák. Za špatný prospěch nás vyhodit nemohl, tak to vyřešil jinak. Jednou jsem vezl osm lidí v tátově stařičké tatře přes malou posázavskou vesničku, došel nám benzin a kolem šli zrovna policajti v civilu. Zatkli nás, dost hrubě vyslýchali, zabavili auto a poslali nás pěšky domů. Asi je rozzuřilo, že jsme si na čumák auta namalovali křídou lebku s hnáty a dozadu napsali „We like Elvis“. Dostal jsem za nevhodné chování na veřejnosti rok před koncem studia vylučovací dekret.
Ale všechno špatné může být pro něco dobré. Našel jsem si práci jako radiomechanik. V opravně jsem se seznámil s Františkem, později Ringo Čechem, který už tehdy obveseloval celou dílnu. Zahrát jsem si chodil s Pavlem Sedláčkem, Mikim Volkem, Otou Jahnem, Láďou Štaidlem a mnoha dalšími. Navíc jsme s Petrem Jandou, Jeníkem Pacákem a Honzou Obermayerem dali dohromady instrumentální Bigbeat Quintet. Byli jsme schopni hrát bez velké přípravy bezmála každý s každým. Totéž platilo pro scénu Slávka Šimka a Jirky Grossmanna s bizarním názvem Karkulka, až se z této líhně vyklubala někdy na přelomu let 1962 a 1963 nejstarší podoba skupiny Olympic.
Sedm let ve skupině mi hodně dalo, ale i vzalo. Ctižádost kapely být nejlepší mi vyhovovala, objevit v sobě textaře bylo také dobré, ale když jste se stejnými lidmi bezmála každý den od rána do noci, tak to dříve nebo později začne skřípat. Vloudily se dvě chybky. Té první se říká ponorková nemoc. Tohle zničilo nejen Beatles, ale i jiné slavné sestavy. Druhý důvod byl složitější. Zkoušel jsem psát jiné texty než písňové. V roce 1967 jsem s nimi šel k přijímačkám na FAMU. Fotografie a filmařina mě totiž zajímaly také. Přijali mě na dokumentaristiku a já jsem nastoupil u profesorů A. F. Šulce a Viktora Růžičky.
Vykoledoval jsem si slušný zápřah. S kapelou jsme koncertovali dvacetkrát do měsíce. Jak jsem se při tom mohl učit na zkoušky, dodnes nechápu. Třetí rok mi bylo jasné, že takto to dál nejde. Dal jsem přednost škole, chtěl ji tentokrát dokončit. Do toho přišla ruská okupace, která zastihla Olympic na první dovolené u břehů Atlantiku. S návratem jsme nespěchali, zvlášť když nám hrabě Toši Dobřenský sehnal v Paříži manažera.
Domů ho táhla i čeština. Textař a baskytarista skupiny Olympic se z emigrace vrátil v roce 1994.
Chvíli jsme koncertovali, natáčeli desku a také se ukázali ve francouzské státní televizi. Uvažoval jsem i o emigraci, ale nakonec to vyhrála škola. Po návratu jsem řekl kapele, že už nemohu všechno stihnout, takže v březnu 1969 jsem si s nimi zahrál naposledy.
Filmařské začátky jsem si odkroutil asistencemi v televizi, ale když jsem začal pracovat samostatně, nastala zásadní politická změna. Došlo mi, že se svými názory nemohu pod normalizačním vedením přežít. Až jsem poněkud drze dosáhl výpovědi po dohodě. Onou drzostí byla možnost muzikantské cesty do Sovětského svazu. Viděl jsem všechna velká sibiřská města, pár dní pobyl na Dálném východě, vykoupal se v Bajkalu, viděl i kousek Mongolska. Jedna z nejzajímavějších cest mého života.
Po návratu jsem zakotvil v poklidných vodách zakázkové tvorby Krátkého filmu Praha, kde jsem natočil asi 30 dokumentárních filmů pro náš průmysl. Navenek se zdálo, že mi nic nechybí, jenže představa, že budu tímto způsobem zahnívat v tzv. reálném socialismu až do konce života, mě děsila. V roce 1980 jsem se rozhodl, že emigruji. Se saxofonistou Mílou Veselým jsme to vzali se ženami a jedním malým dítětem auty přes Maďarsko, Jugoslávii až do Rakouska. Ve Vídni jsme se rozešli, Míla odletěl do USA, já do Austrálie. Začínat v nové zemi není snadné. Berete jakoukoli práci, chodíte do jazykových kurzů, pak dosáhnete jakéhosi postavení v oboru, kterému rozumíte, a musíte se rozhodnout, zda vám to stačí, nebo ne. Prošel jsem tím hned dvakrát. Poprvé v Melbourne a podruhé
v Sydney, kde jsem se naučil zacházet s kamerou a založil produkční podnik. Na první pohled práce podobná té, co jsem dělal doma. Rozdíl byl v tom, že mě nikdo k ničemu nenutil.
V Austrálii bych to dotáhl až do penze, kdyby u nás nedošlo k řízenému kolapsu komunismu v roce 1989. Důvod emigrace pominul. A právě tehdy kamarád Míla Veselý zasáhl do mého života potřetí. Přemluvil mě, abych se přijel podíval za ním do San Franciska. V Kalifornii jsem zůstal ještě další tři roky. A zápas o místo na slunci se opakoval. Filmařské práce bylo málo, dělal jsem všechno možné, jenže mě to už nebavilo. Párkrát jsme si s Mílou zahráli v krajanské sokolovně, až se mi najednou začalo stýskat nejen po muzice, ale také po psaní v češtině. Ono totiž platí, že i když komunikaci v angličtině zvládnete dobře, hrát si se slovy na úrovni poezie už nedokážete.
Do Prahy jsem se natrvalo vrátil až v lednu 1994. Chtěli jsme obnovit starý Olympic, ale nefungovalo to. Proto jsem začal hrát znovu klasický rock’n’roll s Pete Kaplanem a jeho Mefistem. Tohle fungovalo naopak dobře. Pro Petra Jandu jsem napsal pár textů. Zkusil jsem i režii v televizi, ale výsledek nestál za řeč. V posledních letech mi zůstává jen dobrý pocit z internetové žurnalistiky, která je půvabná zejména tím, že vám do toho nikdo nemluví.
Když přejedu očima dvě zlaté a jednu platinovou desku, tak mi to jen připomene, kolik jsem toho měl udělat, a neudělal. Jeden rámeček mám ale nejraději. Je v něm Krameriova cena, kterou jsem dostal roku 2019 od Asociace nezávislých médií za pět let internetové publicistiky. Ten rámeček mi naopak říká, že tentokrát jsem udělal všechno, co jsem udělat mohl.
Paverl Chrastina se na první tři otázky LN rozhodl odpovědět svým textem k písničce Jednou.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Ať pracují sami na sobě a rozšiřují si duševní obzor. A ať si nenechávají kýmkoli vymývat mozek a naučí se myslet samostatně a hlavně kriticky.
Seriál připravuje István Léko