Jediný poslech na celý život
Proslavila se už v rámci úspěšné roots kapely Carolina Chocolate Drops (další exčlenku této již neexistující skupiny Leylu McCalla jsme mimochodem minulý týden viděli naživo na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou). S tou také Rhiannon Giddensová dostala v roce 2011 svoji zatím jedinou cenu Grammy, byť v dalších letech, na sólové dráze od poloviny minulé dekády, byla na toto ocenění několikrát nominována.
Zpěvaččin sólový debut Tomorrow Is My Turn, natočený v produkci veleslavného T Bone Burnetta, vzbudil roku 2015 senzaci. Od té doby je Giddensová brána za celebritu žánrů, jež mají blízko k americké tradici – folku, gospelu, blues, world music, americaně. Někdy se jí podaří očekávání naplnit více, někdy méně, stále se ale udržuje na velmi vysoké kvalitativní laťce. A budiž hned řečeno, že album They’re Calling Me Home patří k tomu vůbec nejlepšímu, na co sáhla.
Je to už druhý titul, který natočila se svým životním partnerem, italským multiinstrumentalistou Franceskem Turrisim. Předchozí titul There Is No Other produkovala v roce 2019 další ikona této profese Joe Henry.
Návraty domů
Na novince They’re Calling Me Home si ovšem museli protagonisté vystačit sami. Příběh, který se k albu váže, rozhodně není nijak pozitivní, přestože jeho vyústění v podobě překrásného alba může hovořit o opaku. They’re Calling Me Home je totiž typickým „covidovým albem“. Ona – Američanka, on – Ital. Žijí spolu sice trvale v Irsku, nicméně od loňského jara v něm byli zavřeni kvůli lockdownu a dlouhé měsíce se nemohli podívat domů. Za normálních okolností by třeba na návštěvu Ameriky nebo Itálie neměli čas ani chuť, ale právě ta nemožnost, to „domácí vězení“, vyvolalo stesk a černé myšlenky.
Na albu totiž nejde jen o nostalgické americké tradiční písně, jako je třeba Waterbound, v němž Giddensová pláče po Severní Karolíně, ale také o přenesený smysl „návratu domů“coby spění k smrti. Explicitně to říká hned úvodní původně bluegrassový song Calling Me Home a v přenesené rovině závěrečná Amazing Grace. Původně irský nápěv, zdomácnělý v předminulém století v Americe natolik, že o jeho evropském původu nikdo neví, často bývá považován za černošský spirituál. Ale hlavně: v USA je jednou z nejhranějších skladeb při posledních rozloučeních se zesnulými. Ve vokálním podání Rhiannon Giddensové, rámového bubnu Franceska Turrisiho a irských dud hostující Emer Mayockové dostala skladba nejen mimořádně dramatický výraz, ale vlastně se v tomto aranžmá pomyslně řečeno „vrátila domů“.
Americká zpěvačka a multiinstrumentalistka Rhiannon Giddensová patří k největším hvězdám takzvané roots music, hudby vycházející z kořenů americké hudebnosti. A nejen americké, jak ukazuje na aktuálním albu They’re Calling Me Home.
Napříč světadíly
Sestava písní alba osciluje mezi americkými apalačskými baladami, spirituály (v I Shall Not Be Moved si Giddensová i upravila text), irsky ochucenými písněmi, ale také italskými písněmi, které zpívá sama Giddensová, resp. tvoří úžasný sbor se svým partnerem. A protože si tady s národnostmi hlavu nikdo nedělá a jde primárně o dobrou hudbu a výraz, v autorské instrumentálce Niwel Goes To Town slyšíme silný africký vliv. Jak by také ne, když hostující kytarista Niwel Tsumbu sice léta žije v Irsku, ale jeho starou vlastí je Kongo...
Mohli bychom i nadále vyjmenovávat hudební původ jednotlivých písní, nezajímavý by jistě nebyl ani přehled použitých instrumentů, ale to všechno bledne při poslechu zpěvu Rhiannon Giddensové. Nejde jen o krásnou barvu hlasu, techniku a intonaci, ale také, a hlavně, o prožitek. U takové O Death, původně americké lidovky na téma rozhovoru Smrti a hříšníka, jen za doprovodu rámového bubnu, stačí jen jeden poslech, aby si ji člověk zapamatoval na celý život.
Rhiannon Giddens with Francesco Turrisi: They’re Calling Me Home
Vyd. Nonesuch 2021