Afghánská tragédie

Příliš rychlý odchod si vybral svou daň

Radikální islamistické hnutí Taliban postupuje v Afghánistánu, ohrozilo tři velká města a chvástá se, že už ovládá většinu země. Znamená to, že padá afghánská vláda a že dvacetiletá snaha Západu stabilizovat Afghánistán byla marná?

Ne nutně. I když samozřejmě nemusíme věřit tvrzení afghánského prezidenta Ašrafa Gháního, že má plán, jak v průběhu šesti měsíců dostat bezpečnostní situaci pod kontrolu, z minulosti víme, že centrální vláda nemusí padnout hned po odchodu svých spojenců. Třeba komunistický diktátor Muhammed Nadžíbulláh přežil stažení sovětských vojsk o tři roky. S podporou Sovětů a také části Afghánců, kteří ho brali jako alternativu vůči povstalcům. Nynější vláda ale z pohledu Afghánců o podporu spojenců přišla a mnozí ji odepsali. Rychlé stažení hlavně amerických sil ze země, které připomíná třeba na letišti Bagrám útěk a omezení vzdušné a technické podpory vládních sil, podlomilo důvěru lidí ve vládu i morálku armády.

Zároveň to povzbudilo Taliban, o kterém si americká vláda myslela, že po mírových jednáních s nimi vážně přistoupí i k mírovým jednáním s afghánskou vládou a že se umírnil. Jenže Taliban teď víc bojuje, než jedná, a vrátil se k masovým popravám, násilnému provdávání svobodných žen za své bojovníky a plánuje další radikální kroky. Američané jako by zapomněli, že při vyjednávání o míru je třeba mít také sílu, která by nutila protivníka k jeho dodržování, a že příliš rychlý odchod spojeneckých vojsk může vyvolat krizi důvěry v místní vládu.

Výhrůžka amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena, že pokud Taliban neustane ve svých krutostech, Afghánistán se stane „vyděděným státem“, je spíš vtipem. Když před rokem 2001 Taliban vládl Afghánistánu, většina zemí jeho vládu neuznávala; Taliban to nezlomilo a nezlomí ho to ani teď. Možná už o tom americká vláda přemýšlí, protože včera obnovila větší letecké údery v Afghánistánu.