Navrhoval pes, stavěla kočka

Knížka Možnosti vesnice Michaely Hečkové a Matěje Chabery je velice povzbudivá, mapuje architektonické proměny českých vesnic za posledních třicet let. Sleduje stopy dvaceti progresivních architektonických studií, třeba Mjölk nebo Atelier M1, věnuje se i tvorbě krajinářů. Základem knihy jsou rozhovory Michaely Hečkové s dvanácti starosty, které autorka doplnila komentáři architektů a Matěj Chabera autorskými fotografiemi.

Jsou to nádherné stavby vždy citlivě a nápaditě zakomponované do krajiny, zohledňující prostředí, v němž vznikly, stejně tak to platí i u krajinářských řešení. Ale i sama autorka přiznává, že to, co do knihy vybrala, jsou ideální příklady, kdy se pro realizaci spojila veřejnost s investorem, kdy osvícení starostové přišli s vizí a podobně.

Hečková i tak soudí, že vzniká fenomén nové české vesnice a že i české maloměsto se výrazně posouvá a bude zajímavé sledovat jeho další rozvoj. Zdá se jí, že menší města mají neskutečný drajv a skrývá se v nich netušený potenciál. Jistě je pozitivní, že se krásné a promyšlené architektonické projekty rodí i v zapadlých koutech, želbohu sdílet autorčin optimismus lze jen zčásti.

Venkov se skutečně stal místem, kam lidé z měst prchají za vidinou vlastního bydlení, v jejich představách lepšího. Nechme stranou developerské projekty, které třeba zničily městečka kolem Prahy a připravily je o genia loci, hustě zastavěné plochy někdejších luk a polí je dokonce spojily v souvislou neidentifikovatelnou a nevzhlednou aglomeraci. Aby nastal onen kýžený stav, jejž autor vidí na dosah, musí existovat soulad veřejných staveb s individuální výstavbou a tam je situace stále zoufalá.

Ve valné většině vznikají domy, které navrhoval pes a stavěla kočka, velké splácané barabizny bez proporcí a pravidel, s rozličnými a odpudivými deformacemi tvarů, jež takový stavitel považuje za originální, vše ještě korunováno odpudivým plotem apod. Touha po vlastním domu se promítla do přetváření staveb z chatových osad na stálé bydlení. Někdo vezme dřevěnou chatku bagrem, jiný ji přetvoří, ale výsledek je z větší části příšernost. Dříve každý chalupník věděl, jak postavit svůj dům, aby zapadl do rázu krajiny, nenapadlo by ho stavět si ve středních Čechách koloniální dům amerického jihu, domek z městské anglické zástavby či snad toskánskou vilu.

Dnes lze všechno a nikoho to nepobuřuje. Když se pak mezi lidovými výtvory všech druhů objeví slušná stavba, kterou projektoval profesionál, kolem sebe má stejně tenhle tandlmark. Na stavebních odborech úřadů a dalších nadřízených institucích mnohdy sedí lidé, kteří o architektuře a urbanismu nic netuší, běžně se staví bez stavebního povolení, pak se obludná stavba legalizuje se zdůvodněním, nad kterým jeden neví, zda má plakat, či se smát.

Jak jinak než korupcí si lze vysvětlit dodatečné povolení stavby, jež dvojnásobně převyšuje rozměry té původní a zvysoka kašle na to, kde stojí. A nejhorší je, že spousta takových staveb, která zaneřádila naši krajinu, bude stát minimálně sto let. Někdy se mi zdá, že ta stavební všehochuť děsivé úrovně je jen česká specialita vedená snahou předvést se ostatním. Vždyť i mezi prvorepublikovou zástavbou je nemálo monster. To absolutní ignorování krajiny a stylu je u nás přímo devastující.

Na stavebních odborech úřadů mnohdy sedí lidé, kteří o architektuře a urbanismu nic netuší, běžně se staví bez stavebního povolení, pak se obludná stavba legalizuje se zdůvodněním, nad kterým jeden neví, zda má plakat, či se smát