Nízká nezaměstnanost, vysoké dluhy
VČeské republice převládá, navzdory stále ještě probíhající epidemii koronaviru, velmi nízká míra nezaměstnanosti. Shodují se na tom administrativní data z úřadů práce, reprezentativní průzkumy Českého statistického úřadu i například průzkum životních podmínek v průběhu pandemie z dílny organizace PAQ Research. Posledně jmenovaný průzkum přitom rovněž ukazuje, že se na úroveň z doby před epidemií vrátil také podíl lidí, kteří nepracují, ale stát jim mzdu alespoň částečně kompenzuje.
Je velmi neobvyklé, aby se trh práce po tak velkém ekonomickém propadu, jaký jsme zažili v loňském a letošním roce, tak rychle stabilizoval. V průběhu recesí totiž nezaměstnanost obvykle významně vzroste a poté v průběhu ekonomického oživení jen relativně pomalu klesá.
Záchranné vládní výdaje
Nabízí se řada vysvětlení, proč ekonomická data nyní ukazují něco jiného. Některá z nich poukazují na specifika české ekonomiky. V průběhu pandemie například odešlo velké množství zahraničních pracovníků, kteří se dosud plně nevrátili. V české ekonomice působí velké procento lidí jako drobní podnikatelé a ty statistiky nezaměstnanosti nepostihují. Celkově nízká mzdová hladina relativně k západní Evropě a nízké minimální mzdy snad také umožnily snadnější přechod zaměstnanců do lépe prosperujících firem.
Všechna tato vysvětlení působí logicky a částečně ke stabilizaci českého trhu práce zřejmě přispěla. Stejně mizivé nárůsty míry nezaměstnanosti jako v Česku ale zaznamenaly prakticky všechny země Evropské unie, snad s výjimkou maličkého Irska, a také USA.
Klíč k vysvětlení nízké míry nezaměstnanosti je tedy třeba hledat v tom, co je všem těmto zemím společné. A logickým vysvětlením jsou obrovské vládní výdaje, které v průběhu pandemie zacelily výpadky příjmů domácností a firem v době, kdy ekonomická aktivita zásadně poklesla. Tyto výdaje byly v řadě zemí doprovázeny také velmi volnou měnovou politikou, jež zlevnila už tak levné splácení dluhů a absorbovala část obrovského objemu nově vydaných vládních dluhopisů.
Výjimečnost současné situace svádí ke dvěma mylným závěrům. Zaprvé že pandemii jsme dokázali zvládnout bez zásadnějších ekonomických škod – a zadruhé že hospodářská politika aplikovaná v průběhu pandemie je novým prostředkem, který dokáže léčit i budoucí recese: stačí nová rozsáhlá fiskální expanze, a negativní dopady recesí dokážeme prakticky zcela potlačit. Takové závěry by byly nejen mylné, ale z hlediska hospodářské politiky i značně nebezpečné.
Recese vyvolaná koronavirovou pandemií totiž byla zcela odlišná od typického hospodářského cyklu, protože neměla ekonomické příčiny. Vyspělé země se nepotýkaly s neodbytnými ekonomickými problémy, které by nutily firmy propouštět a zaměstnance hledat si práci jinde. Vlády cíleně zastavily hospodářskou aktivitu ve fungující ekonomice, a přitom se rozhodly nahradit domácnostem podstatnou část ztracených příjmů z veřejných rozpočtů.
Konkrétní způsoby, jakými vlády řešily výpadky příjmů domácností, se lišily, ale obecně byly dost velkorysé. A protože v průběhu pandemie neměly domácnosti tolik příležitostí tyto příjmy utratit, musely nutně směřovat jinam. Část z nich skončila na bankovních účtech, jen v Česku domácnosti v průběhu loňského roku uspořily navíc stovky miliard korun. Druhá část byla investována – v USA do akcií, v Česku do nemovitostí, a ceny těchto investic tak výrazně rostly.
Jakmile pandemie polevila, mohly se ekonomiky rychle vrátit do starých kolejí. To zcela jistě nebylo automatické, o dopadech kompenzačních opatření panovala při jejich zavádění velká nejistota, ale současné výsledky jsou jistě příznivé.
To je dobrá zpráva, ekonomické náklady přesto byly obrovské. Zatímco v běžných dobách by se o každou miliardu vládních výdajů sváděly urputné boje, v loňském roce se schvalovaly stamiliardové změny v rozpočtu často bez rozsáhlejší debaty. Rozsáhlé nekoncepční snížení daní z příjmů, které znamená obrovské výpadky v budoucích vládních rozpočtech, je toho křiklavým příkladem.
Na hraně dluhové propasti Česko je na tom z hlediska veřejného zadlužení stále ještě relativně dobře, i když je loňský nárůst o více než 400 miliard korun, tedy téměř o osm procent ročního HDP, naprosto bezprecedentní. Méně potěšující je, že provedené daňové změny destabilizovaly rozpočtový výhled i do budoucna.
A české ekonomice bohužel výhledově nepomůže ani mnohem horší fiskální situace v západní Evropě. Ta se s velkým veřejným zadlužením potýká již celé desetiletí a ani nyní nepřišla s dlouhodobým řešením. Místo toho k dluhům na úrovni jednotlivých zemí přidala rozpočtově nekryté výdaje na úrovni Evropské unie v podobě programu obnovy Next Generation EU.
Zatím se západní Evropě daří balancovat na hraně dluhové propasti se zásadní měnovou pomocí Evropské centrální banky, ale k systémovému řešení dluhového problému bude nezbytné přistoupit. Žádné řešení přitom není jednoduché – daňová zátěž je již nyní vysoká, demografická situace a klimatické balíčky povedou k dalším velkým nákladům a schopnost Evropské centrální banky absorbovat stále větší objemy vládních a soukromých dluhopisů bez inflačních dopadů rozhodně není neomezená. Dlouhodobé otálení ale negativní hospodářské dopady dál zvyšuje, a ty se potom skrze ekonomické vazby částečně přelijí i do Česka.
Velkou výzvou tedy i pro českou hospodářskou politiku zůstává, jak se po rozsáhlé fiskální expanzi vrátit k dlouhodobě stabilní rozpočtové politice. Bez ní nás snadno čeká měnová a finanční nejistota, která neprospěje ani dnes tak dobře vypadajícímu trhu práce.
Česko je na tom z hlediska veřejného zadlužení stále relativně dobře, i když je loňský nárůst o více než 400 miliard korun, tedy téměř osm prodent ročního HDP, bezprecedentní
Autor přednáší ekonomii na New York University