Společensky (ne)odpovědná muzea umění

Omuzea umění se média zajímají většinou jen v souvislosti s nějakou výstavní atrakcí nebo kauzou svévolných politiků, kteří předvádějí, jak jim nerozumí. Dnes jim nechtějí rozumět ale ani mnozí kunsthistorici a umělci přehnaně ovlivnění soustředěním se na umění samotné nebo přeceňováním výstav v neprospěch stálých expozic, které tvoří podstatu muzeí.

Nejserióznější instituce jsou dnes schopny důsledně formulovat své Deklarace společenské odpovědnosti a také se jimi poctivě řídit. Kvalitní deklarace musejí vycházet z citlivého vnímání vývoje společnosti, jejích nepovrchních dlouhodobých potřeb a komplexního realistického posouzení, jaké postavení má instituce v síti sociálních, ekonomických a ekologických vztahů. Pro muzea umění v tomto smyslu platí, že nejsou hledači inovací převážně zaměřených do budoucnosti (k tomu slouží galerie/kunsthalle, jejichž specifika jsou mnohdy pod tlakem příliš tekuté doby), ale jako paměťové vzdělávací instituce jsou nositeli kontinuity, kdy hodnoty historie zužitkovávají způsobem, při němž myslí na budoucnost. Zní to možná jednoduše, ale v praxi se to většinou nedaří.

Při hledání odpovědného přístupu vyjděme z požadavku, že aktivita těchto sbírkotvorných institucí se má odvíjet od vědeckého výzkumu nejen umění, ale i společnosti, technologií a ekosystému. Badatelská činnost spolu s celostátní koordinací akvizičních koncepcí vytváří předpoklady formování sbírky, která je základem vzdělávacího procesu. Ten je u nás zatím tradičně příliš zaměřen na umění samotné s trochu naivním a dnes nepochybně překonaným předpokladem, že samotný průnik člověka do kreativní oblasti přináší dostatečný společenský efekt. Pokud ale dostatečně vnímáme celý myšlenkový potenciál umění, vidíme, že jeho využití konvenčními metodami je velmi nedostatečné. Platí to zejména ve vztahu k soudobému vývoji společnosti, který pro vyšší efekt vzdělávání vyžaduje mnohem komplexnější, hlubší pozornost. Ve společensky zodpovědných muzeích umění by tedy nemělo být cílem vzdělávání umění samotné, ale prostřednictvím umění především rozvoj kvalit jedince a společnosti. Optimálně při integraci tří pilířů lidského poznání: vědy – umění – duchovní aktivity.

Znamená to ale nesnadný posun organizace práce. Obecně zaměření pedagogičtí pracovníci muzea by stanovili prioritní vzdělávací cíle, podle kterých by pak kunsthistorici připravovali výstavní program.

Podpořme vizuální gramotnost V prostoru vizuální tvorby se nabízí jedno rozhodující aktuální vzdělávací téma, které by nikdo neměl ignorovat. Jde o vzájemně výhodnou podporu zvyšování čtenářské a vizuální gramotnosti. Kvalitní školy dnes posilují čtenářskou gramotnost, což představuje schopnost chápat sekundární významy a optimálně rozvíjet obsahy terciární. Sociologové vědí, že jedinec s vyšší čtenářskou gramotností je méně manipulovatelný politikou, trhem i lidovými předsudky. Poukazují při tom na snižování čtenářské gramotnosti vinou přemíry konzumace primitivních vizuálních sdělení.

Podpora rozvoje vyššího typu vizuální gramotnosti, kterou užívá výtvarné umění (zejména pak ono „nesrozumitelné“moderní a soudobé) může naopak čtenářskou gramotnost posílit. Učitelé literatury a muzejní edukátoři umění však zatím k sobě nenašli cestu. Vedlo by to ke zvýšení nejen společenské odpovědnosti a efektivnosti obou typů vzdělávacích institucí, ale i jejich prestiže.

To bylo několik podnětů, které mohou přispět k systémové podpoře kvality školního i mimoškolního vzdělávání. Navazuje na ně nebytnost umět výsledky práce muzeí kompetentně vyhodnocovat. V úvodu zmíněná svévole českých politiků souvisí i s arogantním zneužíváním moci v rovině odborného hodnocení vzdělávací činnosti muzeí. Klasický český politik se buď o posouzení práce muzeí nezajímá, nebo je zcela amatérsky nahradí kritikou účetnictví a návštěvnosti. Viděli jste českého zřizovatele, který si objedná hodnocení muzea u přiměřeně odborného týmu a stanoví požadavek posouzení dlouhodobého společenského přínosu či alespoň krátkodobějšího zprostředkovaného ekonomického efektu pro region?

Existují vůbec na úrovni běžných zřizovatelů sebemenší diskuse o tom, že vzdělávací přínos muzeí je mnohonásobně náročnější hodnotit než práci běžných škol? Napadne někoho z politiků, že mimoškolní vzdělávání přináší velké podněty pro ekonomický i celkový rozvoj města třeba jen prostřednictvím „mizivé“návštěvnosti muzejních akcí, na něž chodí místní elita, která je potom katalyzátorem komplexních dějů, které umí odborníci analyzovat?

Současný ministr kultury uvedené problémy pochopil. Již ve stávajícím legislativním prostředí je přesvědčen o nezbytnosti ochranných mezičlánků mezi muzei a společensky málo odpovědnou politikou zřizovatelů. Ve prospěch veřejných muzejních rad mluví také zkušenosti, které jejich funkčnost dlouhodobě prověřily.

Autor je dlouholetým členem profesního sdružení muzeí umění RG ČR a spolku Skutek