Jiří Suchý: Kondenzovaný humor (2.)
U příležitosti blížících se devadesátin Jiřího Suchého vychází soubor jeho slovních hříček, epigramů, povídek, skečů a komických scén ze semaforských divadelních her.
předválečné písničky však tady zůstaly a celou válku posilovaly ty, kdo jim tleskali v divadle. Lidé si je zpívali, zněly z gramofonových desek a taky, jak už bylo řečeno, z Hlasu Ameriky.
Náš lid však byl v humoru samozásobitelem a to je nejdůležitější. Za války se vynořilo neskutečné množství anekdot, které šly od ucha k uchu. Kdo je vymyslel, to se neví.
„Po velké námořní bitvě v Baltu, kde německé loďstvo utrpělo značné ztráty, se potkají dva žraloci. Ten jeden zvedl ploutev a zařval: Heil! Druhý na to: Co blbneš? – No přece, povídá ten první, čí maso žereš, toho píseň zpívej.“
Byla to veliká rozkoš, vysmívat se ve stínu hákového kříže těm, co ho vyvěsili. Anekdoty měly veliký podíl na tom, že národ nezmalomyslněl. A byl tady ještě jeden zvláštní fenomén: určitá část výstřednější mládeže začala provozovat velmi absurdní skutky a své počínání nazvala slovem recese. Byla to tak trochu ozvěna dadaismu z první světové války, která dávala na chvíli zapomenout na válku stávající. Psaní nesmyslných povídek, návštěvy hradů v historických kostýmech, odhalování pamětní desky člověku, který nikdy nežil, to šokovalo veřejnost a recesistům skýtalo potěšení, kterého v těch dobách nebylo nazbyt.
Válka skončila, nastala svoboda, ale ta netrvala dlouho. Josif Vissarionovič Stalin
si byl vědom toho, že komunistický blok bez Československa by nebyl kompletní, a co následovalo, je dostatečně známo. A nastala opět zlatá doba pro anekdoty, na které byla ministerstvem vnitra vypsána soutěž o zlatou mříž, jak se tehdy říkalo. Leč anonymní autoři anekdot si to rozdali i se všemocnou policií, která si tehdy dala laskavější jméno bezpečnost. Těch anekdot na esenbáky vzniklo tolik, že snad každý den byla vhozena na trh jedna nová. Tato inflace dokázala udělat z obávané policie prosťáčky, chodící po pražských ulicích ve třech: jeden, který umí číst, druhý, který dovede psát, a třetí, analfabet, který ty dva intelektuály hlídá. Jejich poměrně vysoké příjmy zdůvodňoval náš lid tím, že berou zvláštní příplatek – „výsměšné“.
Nábor nových příslušníků byl popisován takto: „Adept je postaven před zeď, v níž jsou dva otvory – jeden kulatý, druhý čtverhranný. Adept dostane do rukou dva předměty, kouli a krychli. Jeho úkolem je dostat tyto dva předměty na druhou stranu zdi. Podle toho, jak to provede, je pak zařazen buď mezi chytré, nebo mezi silné.“
Lidé si opisují Černé barony, chodí se dívat na Horníčka a Wericha, dokud tomu druhému není zakázána činnost, koluje řada průpovídek o tom, že je patero nepřátel socialismu: jaro, léto, podzim, zima a kulaci. Karel Marx se omlouvá: proletáři všech zemí, promiňte. A nakonec je mezi nejúspěšnější baviče zařazen sám generální tajemník strany, jehož legendární projev koluje po republice v chatrných, tajně pořízených nahrávkách. Respekt je pryč a národ se baví.
Nechci však přeskočit jeden důležitý okamžik v životě národa, kdy humor se dostal do přímé konfrontace s tanky, s bojovou technikou. Kdybych vás dosud nepřesvědčil o síle humoru a o jeho významu pro přežití národa, 21. srpen 1968 snad bude tím nejsilnějším argumentem, jaký tu předložím.
Po Československu bloudí kolony obrněnců. Bloudí, protože lidé vyměnili označení ulic a nádražní tabule, a mapy přestaly tím pádem fungovat. Padají první mrtví, ale na zdech se objevují tisíce nápisů a letáků a národ se zajíká smíchem. S něčím takovým se snad ještě žádná armáda nikdy nesetkala. Nikdo do ní nestřílí, všichni se jí smějou. Československo prožilo zase jeden ze svých velkých okamžiků, které se v naší historii občas přihodí, aby, žel, záhy zase odezněly. Nepřipomíná to Švejka a jeho způsob boje s rakousko-uherskou brannou mocí?
Ale jak to bývá, vojenská mašinérie kombinovaná zradou našich tehdejších politických představitelů nakonec zvítězila a humor se přesunul do ilegality a tam bujel s nebývalou silou. Anonymní
Když doba zlá nás tupou šavlí protne Jak na povel se přestaneme prát Nastane klid a národ tiše zkrotne A my jen žasnem, co se může stát Máme se rádi – pijem z jedný flašky Náhle i láska se k nám dostaví
A pak nám dojde, že je konec frašky Idylka končí klackem do hlavy
Nám totiž vždycky odjakživa svědčí Když do nás hrom a bída zabuší A proto dík za každý nebezpečí
Který nám lásku vrací do duší...
Přeju vám, sobě, nám všem, abychom se nemuseli humorem bránit, ale abychom si ho mohli pěstovat jen tak, pro potěšení.
Přednáška Jiřího Suchého u příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění v roce 2002 – redakčně kráceno. Český divadelník, hudebník, textař, básník a výtvarník Jiří Suchý nejprve pracoval jako grafik v reklamních ateliérech. Poté působil v Redutě, spoluzaložil Divadlo Na zábradlí a v roce 1959 společně s Jiřím Šlitrem založili divadlo Semafor, kde působí dodnes. Spolupracoval s Miroslavem Horníčkem či Ivanem Vyskočilem. Po Šlitrově smrti se jeho hlavním divadelním partnerem stala Jitka Molavcová. Knihu Kondenzovaný humor vydává nakladatelství Galén.