Uznání Tálibánu není tabu
Mocnosti se při hodnocení Tálibánu a úvahách o oficiálním uznání jeho vlády budou muset rozhodnout, nakolik se držet ideálů a ideologie a do jaké míry se řídit pragmatickými zájmy nejen vlastními, ale i samotných Afghánců.
Spojené státy, Evropská unie, Rusko, Čína a mnoho dalších zemí v posledních dnech otevřeně informovaly o svých jednáních s Tálibánem. Úvahy o navázání kontaktů s dosavadními afghánskými povstalci, kteří se během několika dní dostali k moci, minulý týden připustil i český ministr zahraničí Jakub Kulhánek (ČSSD).
Všichni ale zároveň více či méně razantně dodávají, že případné uznání této vlády vyplyne teprve z toho, jaký režim Tálibán ve své zemi nastolí. Ten dal přitom najevo, že v této věci nebude nic vyjasňovat dříve, než 31. srpna uplyne lhůta, kterou si Američané stanovili pro odsun zahraničních vojáků ze země.
Plynovodem do Bílého domu Mezinárodní uznání nových vládců Kábulu není pouze symbolickým aktem – má i řadu právních a ekonomických souvislostí. O tom se ostatně Tálibán přesvědčil už v 90. letech, kdy zemi ovládl poprvé. Jeho bojovníci vstoupili do Kábulu v září 1996 poté, co dva roky postupně obsazovali jižní a západní části země a spolu s pacifikací různých milicí často terorizujících obyvatelstvo nastolovali svůj vlastní, v mnohém drakonický řád. Od roku 1996 až do svržení Tálibánu mezinárodní invazí na podzim 2001 se jeho vláda dočkala uznání pouze od tří zemí – Pákistánu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů.
Ve stejné době však s Tálibánem jednaly hned dvě západní ropné firmy o projektu plynovodu, který by přiváděl do pákistánských přístavů surovinu ze středoasijského Turkmenistánu – argentinský Bridas a americký Unocal. Obě firmy čile navštěvovaly Kandahár, Tálibán opakovaně vyslal delegace jak do Argentiny, tak do USA, kde otevřeně lobboval za uznání svého režimu. Ve prospěch afghánského projektu Unocalu se angažoval například Henry
Kissinger a firma do svých služeb najala i Američana afghánského původu Zalmaye Khalilzada – toho, který se po svržení Tálibánu stal postupně velvyslancem USA v Kábulu, v Bagdádu a při OSN.
„Tálibán nepraktikuje protiamerický fundamentalismus známý z Íránu, je bližší saúdskému modelu,“argumentoval Khalilzad v listu Washington Post v říjnu 1996. Tedy krátce poté, co Tálibán poprvé vyhnal z Kábulu mezinárodně uznanou vládu a umučil bývalého prezidenta.
Tehdejší souvislosti shrnul v roce 2000 pákistánský analytik Ahmed Rashid. „Pákistán usiloval o větší podporu Američanů vůči Tálibánu, a tak tlačil na Unocal, aby začal rychle stavět, aby se tím Tálibán legitimizoval,“shrnul Ahmed Rashid v knize Tálibán. „USA a Unocal vzaly za své analýzy a cíle pákistánské tajné služby ISI: ovládnutí celého Afghánistánu Tálibánem by Unocalu usnadnilo práci a urychlilo uznání jeho vlády ze strany Spojených států.“
Transafghánský plynovod i úvahy o uznání Tálibánu nakonec skončily u ledu, když al-Káida v srpnu 1998 zaútočila na dvě americké ambasády v Africe a tálibánský režim se stal cílem mezinárodních sankcí, protože arabské teroristy trpěl na svém území.
„Vnější zásahy do Afghánistánu jsou propojené s bojem o suroviny a produktovody. Panuje obava, že ropné firmy a regionální vlády jen využívají Tálibán ve svůj prospěch,“řekl Rashidovi téměř přes čtvrt stoletím náměstek generálního tajemníka OSN pro humanitární otázky Jasuši Akaši. Jistě není náhodou, že prakticky totožné úvahy se objevují i nyní.
Zalmay Khalilzad se v roce 2018 stal emisarem Donalda Trumpa pro Afghánistán a loni dojednal v Kataru s Tálibánem dohodu, na jejímž základě nyní mezinárodní síly odcházejí z Afghánistánu. Kábulská vláda nebyla ani pozvána.
„Tálibán vždy trval na tom, že afghánská vláda jsou jen loutky ovládané Američany. A Američané dělali vše, co bylo v jejich silách, aby prokázali, že to tak opravdu je,“shrnul Bill Roggio, editor respektovaného věstníku Long War Journal.
Kdo mrkne první
Kromě Američanů jsou ve hře i Číňané a Rusové, kteří s uznáním Tálibánu rovněž nespěchají, avšak čile s ním jednají o praktických věcech. „Udržovali jsme s Tálibánem kontakty posledních sedm let,“prohlásil minulý týden zmocněnec Kremlu pro Afghánistán Zamir Kabulov. Mimochodem ve stejné době, v létě 2013, Američané vyjednali přes marné protesty afgánské vlády otevření tálibánské zájmové mise v Kataru.
„Viděli jsme v nich sílu, která bude jednou hrát v Afghánistánu vůdčí roli, i kdyby nepřevzali veškerou moc. To všechno nás spolu se zárukami od tálibánských vůdců vede ke klidnému hodnocení nynějšího vývoje, i když ostražití zůstáváme,“řekl Kabulov v době, kdy západní vlády překotně ze země evakuují své občany a místní tlumočníky a špiony, zatímco ruská ambasáda funguje pod ochranou Tálibánu dál.
Globální instituce typu Světové banky či Mezinárodního měnového fondu se obvykle podílejí na velkých projektech pouze tam, kde je u moci mezinárodně uznaná vláda – i proto nyní Tálibán zatím marně čeká na miliony dolarů, které do Kábulu ze zahraničí pravidelně tečou.
V této chvíli je však zjevné, že pokud na územích ovládaných Tálibánem nedojde k velkým násilnostem, světové mocnosti jsou připravené novou vládu uznat. Usnadnilo by to humanitární projekty, jednání o migraci a koneckonců i obnovení soubojů o středoasijské nerostné suroviny. Teď se jen čeká, která mocnost mrkne první.
V této chvíli je zjevné, že pokud na územích ovládaných Tálibánem nedojde k velkým násilnostem, světové mocnosti jsou připravené novou vládu uznat
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha