Před čím utíkal Zátopek
Hned po projekci zahajovacího filmu mají letošní Vary horkého favorita na diváckou cenu. Snímek Davida Ondříčka Zátopek svému hrdinovi strhujícím způsobem fandí, nezavírá ale oči ani před jeho slabostmi.
Emil Zátopek jako zanícený sportovec, oddaný manžel, neochotný účastník propagandistických politických úliteb, příležitostný hrdina, ale především jako lidský svéráz, který postupem času, a nikoliv bezbolestně vyzrává v osobnost: takový je hrdina filmu Davida Ondříčka, na jehož opožděnou premiéru se čekalo více než rok a v pátek zahájil rovněž odložený 55. ročník karlovarského festivalu.
Pod scénářem jsou spolu s Davidem Ondříčkem podepsaní Alice Nellis a Jan P. Muchow, spolupráce na scénáři je ale v titulcích připsána ještě dalším lidem včetně představitelů ústředního páru Emila a Dany Zátopkových, Václava Neužila a Marthy Issové. Snímek zachycuje několik etap Zátopkova života od jeho prvního závodu coby mladíka zaměstnaného v Baťově podniku až po jeho podporu svobody po okupaci v roce 1968. Právě v tomto posledním období filmového Zátopka v okupované Praze navštíví australský běžec Ron Clarke (James Frecheville), který by rád vyhrával, ale neví, jak na to, a od slavného kolegy chce radu. Jejich interakce, která Australana chvílemi šokuje, tvoří rámec vyprávění, jež se v retrospektivách vrací do minulosti.
Zprvu komická figura
Zátopek jako mladík je dost komická figura, jeho běh nemá styl, o světě toho ví pramálo a v jeho povaze se snoubí nesnesitelné sebevědomí s hodně specifickým smyslem pro humor. Běžecký styl mu postupně vybrousí profesionální trénink, s povahou má zřetelně těžší práci jeho partnerka a později manželka Dana. Ani jí nechybí veselá mysl, ale Emilovo sobectví ji občas sráží na kolena.
Filmový Zátopek bojuje sám se sebou nejen na běžeckých tratích a v partnerském životě, ale také ve svém postavení veřejně známé osobnosti. Komunistický režim se jej snaží zneužít k propagandistickým účelům a nemá s tím zase tak velkou práci; podpis odsudku Milady Horákové ukazuje snímek jako akt, k němuž Zátopka přiměje náznak vydírání původem jeho manželky (její otec byl ministrem v exilové vládě).
Pak je ale Zátopek ochoten riskovat a postavit se sportovním funkcionářům, když je z výpravy na olympiádu vyloučen jeho talentovaný kolega Stanislav Jungwirth (a dočká se za to od Jungwirtha trpkých výčitek kvůli svému ostatnímu konformismu). V tomto kontrastu je vykreslen uvěřitelný portrét člověka, jehož povahu definuje určitá prostota, jež mu umožní v zájmu rodiny podepsat „abstraktní“odsudek lidí, které osobně nezná, tatáž vlastnost mu ale znemožní mlčet, když se děje nespravedlnost v jeho bezprostředním okolí.
Osvícení v průběhu maratonu Zátopek je předveden jako muž, který dlouho – doslova – utíká před svými selháními a před zodpovědností dospělého člověka. Jak na veřejnosti, tak doma, kde je jeho hříchem ignorování Daniny touhy po dítěti. Běžec se ale přece jen postupně (byť na některé věci příliš pozdě) mění. Okamžik zásadního uvědomění symbolicky přichází v průběhu slavného Zátopkova maratonu, jímž na olympiádě v roce 1952 završil své fantastické vystoupení a získal třetí zlatou medaili. A v roce 1968 je už Zátopek mužem, který zmoudřel a dokáže být mentorem australskému běžci: jeho receptem je přitom stejná bezprostřednost, rozpustilost až potrhlost, kterou měl už jako kluk – tentokrát ale zbavená egoismu a podpořená odvahou.
Proti příběhu filmového Zátopka lze mít asi jisté faktické námitky, počínaje Australanovou bezstarostnou přítomností v čerstvě okupovaném Československu. A pokračovat lze připomínkou, že filmový konec nastává před dalšími událostmi, které interpretaci Zátopkova vývoje opět poněkud problematizují – byl například účastníkem žaloby na prolhaného poslance Viléma Nového, o níž mj. pojednává série Hořící keř, pak ale žalobu odvolal a Novému se omluvil. I jeho prohlášení v Rudém právu k bojkotu olympiády v Los Angeles v roce 1984 je spíše známkou setrvalého bolestného útěku než nějakého dřívějšího osvobozujícího prozření.
Jako lidský klíč k rozporuplnému obrazu legendy v jejím nejslavnějším období nicméně Ondříčkův film funguje velmi dobře. Václav Neužil je ve ztvárnění extrovertního sportovce s křehkou duší vynikající (snad jen omládnout na devatenáct let je přece jen trochu nad jeho síly) a stejně působivý je výkon Marthy Issové jako obětavé, ale také vzpurné a nebojácné oštěpařky Dany. Strhující obrazy Zátopkových závodů pak dávají plně pochopit, čím běžec fascinoval českou i světovou veřejnost a z čeho pramenilo jeho sebevědomí.
Vítězství je ve filmu Zátopek stejně úchvatné jako trpké kvůli ceně, která se za něj platí. V tom je tento snímek přesvědčivý a pravdivý, nejen pokud jde o osobnost konkrétní běžecké legendy.
Zátopek
ČR 20021 Režie: David Ondříček Hrají: Václav Neužil, Martha Issová, James Frecheville ad. Zahajovací film MFF Karlovy Vary, premiéra v kinech 26. 8.