Mluvící ptáci a čtyřletý šampion
Hlavní soutěž karlovarského festivalu už představila čtyři filmy, z toho dva české. Hranou tvorbu reprezentuje snímek v Česku usazeného Slovince Olma Omerzua nazvaný Atlas ptáků. Dokazuje, že drama z prostředí rodinné firmy pod vedením slábnoucího patriarchy, jak ho známe z amerického seriálu Boj o moc, může fungovat i v českých reáliích. Příběh i parametry podniku jsou samozřejmě jiné, ale propojení rodinných vztahů s dirigováním byznysu tu vytváří podobné napětí – v jedné i druhé sféře jde díky němu vždycky o něco navíc.
Ivo Róna (Miroslav Donutil) byl dosud suverénním vládcem firmy, po zdravotním kolapsu však dočasně popustí otěže. Jeho syn a zeť v tom spatří příležitost chopit se odpovědnosti. Mimo jiné se zmocní Ivova mobilního telefonu, v němž narazí na titulní „atlas ptáků“– jména opeřenců jsou ovšem přezdívkami Ivových známostí. Zároveň se při kontrole účetnictví zjistí, že z firmy mizí ohromné sumy peněz. Podezření padá na dlouholetou účetní Marii, která peníze zřejmě posílá svému příteli.
Atlas ptáků je film o osamělosti a také o hroucení falešných obrazů sebe sama i jiných lidí. A jsou v něm mluvící ptáci: tedy alespoň v tom smyslu, že režisér jejich štěbetání či krákání překládá v titulcích. Komentují dění nebo trousí rozličná životní moudra. Milá hříčka je jedním z plusů filmu, který ve Varech může pomýšlet na některou z cen, byť o tom rozhodne především síla konkurence.
Bezdomovec netrénoval
Ve zrušené samostatné kategorii dokumentů by se dobře vyjímal další český příspěvek v hlavní soutěži, film Eriky Hníkové Každá minuta života. Dokumentuje rok snažení slovenských manželů Hanuliakových, kteří se při výchově rozhodli následovat cestu takzvané Kamevédy, kterou propaguje otec hokejisty Pavla Zachy. Má jít o komplexní rozvoj pohybových schopností i intelektu dítěte důsledným a neutuchajícím tréninkem. Ve čtyřech letech je pak malý Miško schopen opravdu podivuhodných výkonů. A když vidí bezdomovce, ví, že v životě nedopadl dobře, protože netrénoval.
Samozřejmě nejde jen o reklamu na zmíněnou metodu, dokument budí řadu otázek a asociací. Třeba na nedávný dokument věnovaný jiné usilovně vychované dětské hvězdě Tigeru Woodsovi. Ten bohužel zachycuje i neblahé důsledky, které v jeho případě měla orientace na výkon a budování pocitu výlučnosti. Každá minuta života si musí na své (doufejme jiné) pokračování počkat.
Okupace jako otevřená rána České filmy byly na úvod festivalu vidět i mimo soutěžní kategorie. Neblahé výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 připomněl dokument Rekonstrukce okupace. Natočil jej Jan Šikl, který dlouhodobě vyhledává a sbírá soukromé filmové archivy. Před časem narazil na profesionálně natočený, ale anonymní několikahodinový materiál zachycující okamžiky invaze. Pomocí výzvy v České televizi našel pamětníky, kteří se na záběrech poznali nebo mu k nim mohli něco říci.
Šiklův snímek jde ovšem nad rámec pouhého ztotožnění osob nebo okomentování historických záběrů. V rozhovorech s řadou respondentů (jedním z nich je i nedávno zesnulý Karel Vachek) se autor dostává k hlubším vrstvám české národní povahy a svědomí a vyjevuje zhoubný vliv „normalizace“, který podle všeho nevyléčila ani změna režimu. Není nutné (možná ani možné) s každým názorem, který tu zazní, souhlasit, ale všechny stojí za zamyšlení. Film se bude na festivalu promítat ještě dvakrát a jeho zhlédnutí lze jen doporučit.