Kterak se prezident trefil do kolena
Prezidentův poradce není nad zákonem
Když pamětník slyší z úst Miloše Zemana „Sleduje mne BIS,“lehce mu zacukají koutky úst. Není to totiž poprvé, tuto kartu vytáhl tehdejší předseda ČSSD už v půli devadesátých let, kdy obvinil zpravodajce bez jakýchkoli důkazů jen proto, aby odvedl pozornost od aféry Bamberg. Předpokládejme, že dnes si nevymýšlí, že BIS opravdu sledovala jednoho z jeho poradců. A dodejme: na tom není nic divného, špatného či nezákonného. Naopak. Je to přesně to, co jsou tajné služby povinny dělat.
Zatím nevíme o žádném porušení zákona či dobrých mravů. Každý odposlech, každé nasazení operativních prostředků povoluje soud. To je klíčová (nikoli stoprocentní) obrana před zneužíváním tajných služeb. Za druhé: pro kontrolu bezpečnostních složek máme sněmovní bezpečnostní výbor i specializovanou Stálou komisi pro kontrolu BIS. Prezident se však neobrátil ani na soud, ani na parlament. Dle vlastních slov se svými námitkami neuspěl ani u premiéra, a tak použil Blesk a Parlamentní listy, aby vzbudil dojem, že se děje něco nekalého. Možná ano, ale samotný akt sledování jednoho poradce (což bohužel logicky znamená, že třeba v odposlechu se objeví i druhá strana hovoru) ničemu takovému nenasvědčuje.
To, že je někdo poradcem prezidenta, neznamená, že je vyjmut z našeho právního pořádku. Naopak, o soukromníka Nejedlého by se nejspíše agenti vůbec nezajímali. Ale věnují péči muži, jenž mluví jménem hlavy státu, používá její kanceláře, cestuje jejím jménem po světě, používá hlavičkový papír Kanceláře prezidenta... Jinak řečeno: je povinností tajných služeb starat se o to, aby se k nejvyšším politikům nedostávali agenti cizích mocností, lidé vydíratelní či lidé sloužící jiným než českým národním zájmům. S nepříliš velkou nadsázkou: stane-li se prezidentovou pravou rukou agent ruské či americké rozvědky, mají snad naše tajné služby sklapnout kufry a zasalutovat? Možná se i čtenáři Blesku zeptají, kde je vlastně prezidentův poradce Jie Ťien-ming, než byl před třemi lety zatčen v Číně – a od té doby o něm nikdo neslyšel…
Miloš Zeman takřka vždy ví, co dělá. Když udělil milost usvědčenému vrahovi Jiřímu Kajínkovi, tak věděl, že jeho voliči nadšeně zatleskají. Je proto pravděpodobné, že i teď se zvedne vlna podpory, protože prezidentský úřad má v naší tradici jakési královské, až božské rysy – a na krále (či proroka) se světská spravedlnost obvykle nevztahuje. My ostatní, my, co věříme, že prezident je primárně volený a dočasně svěřený úřad, si odnášíme jiné poučení. Hlava státu svým obviněním jen připomenula, jak velikou moc mají v tomto státě lidé jako Martin Nejedlý – aniž by je kdokoli kamkoli zvolil, aniž by je kdokoli jakkoli kontroloval, aniž bychom cokoli věděli o jejich minulosti, životopise či obchodních zájmech.
Prezidentovo obvinění BIS a jejího šéfa Michala Koudelky pak ukazuje na ještě hlubší problém: hlava státu se dlouhodobě snaží posouvat vládu volených úřadů k systému s autokratickými prvky: režim, kde nerozhodují pravidla, ale sympatie a chutě toho, kdo je u moci. Přesně to Miloš Zeman dělá, když si uzurpuje právo upírat lidem akademický titul udělený univerzitou (Jiří Fajt) či ministerskou funkci (Michal Šmarda), když kritizuje BIS za to, že koná svoji práci.
Miloš Zeman ví, co dělá. Když udělil milost Jiřímu Kajínkovi, věděl, že mu jeho voliči zatleskají. I teď se asi zvedne vlna podpory, prezidentský úřad má u nás totiž královské, až božské rysy – a na krále (či proroka) se světská spravedlnost obvykle nevztahuje.