Jak formovat svět podle Ameriky
3. DÍL: USA po válce usilovaly o co nejotevřenější globální prostředí, kde by uplatňovaly svou převahu
Spojené státy byly podle historika Melvyna Lefflera v roce 1945 největší vojenskou a ekonomickou mocností na světě. Již v roce 1943 produkovaly téměř třikrát více válečného materiálu než SSSR. Na konci války disponovaly dvěma třetinami světových zlatých rezerv a polovinou světové lodní tonáže a výrobních kapacit, byly největším vývozcem kapitálu a určovaly směr světových finančních trhů. Jak dodává historik Odd Arne Westad, studená válka v tomto smyslu jen završila předchozí trend růstu USA do pozice klíčového státu celého mezinárodního systému.
A Američané byli přesvědčeni, že v čele nového poválečného řádu by měli stát oni. Usilovali o co nejotevřenější globální prostředí, na němž by mohli uplatnit svoji ekonomickou a obchodní převahu. Chtěli také bránit agresím ze strany jiných států, podporovat princip národního sebeurčení, rovný přístup k nerostným surovinám a volný obchod.
Prezident Harry Truman získal sebevědomí především díky úspěšnému testu jaderné bomby. Svržení bomb na Hirošimu (na snímku) a Nagasaki v srpnu 1945 tak bylo vojenským úderem směřujícím k porážce nepřítele i odstrašující lekcí stávajícímu spojenci. sociálního kolapsu jako úrodné půdy pro komunistickou infiltraci. V březnu 1947 Truman předstoupil před americký Kongres a požádal o 400 milionů dolarů na pomoc Řecku a Turecku proti Moskvou podporované diverzi a expanzi. Další pilíř americké politiky představil 5. června 1947 v projevu na Harvardově univerzitě ministr zahraničí George C. Marshall. S pomocí tzv. European Recovery Program (ERP), později známého jako Marshallův plán, chtěl Truman a jeho podřízení poskytnout Evropě ekonomickou a finanční pomoc. Odpovídalo to jejich přesvědčení, že pro zadržování Moskvy je třeba se soustředit hlavně na ekonomiku, ne zbrojení. Sovětské nebezpečí vnímali spíše v rovině psychologické a politické a Moskva podle nich byla v tuto chvíli příliš oslabená právě skončivší válkou, než aby riskovala válku novou.
Úspěšný sovětský jaderný test Německé či čínské otázce jako důležitým akcelerátorům studené války se budeme věnovat v dalších dílech. Dodejme, že americkou politiku výrazně ovlivnily. Na začátku roku 1949 bylo hlavním americkým cílem plně integrovat západní zóny okupovaného Německa do proamerických evropských struktur i americké obranné struktury. Američany pak výrazně ovlivnil úspěšný sovětský test jaderné bomby v srpnu 1949. Do té doby se mohl Washington domnívat, že v případě přímé konfrontace se nakonec Stalin v obavě z americké jaderné odplaty stáhne. Nyní se ale podobné reakce ze strany Sovětů mohli obávat i Američané.
Americkou strategii bylo třeba „přitvrdit“. Zkušený Kennan byl však k masivnímu zbrojení skeptický, a tak jej v čele vlivné plánovací skupiny na ministerstvu zahraničí nahradil Paul Nitze. V klíčovém dokumentu studené války NSC 68 z roku 1950 stály podle Nitzeho Spojené státy před řadou výzev – uzavřít mírovou smlouvu s Japonskem, začlenit SRN do NATO či stabilizovat Střední východ nebo zadržovat „nástup komunismu“v jihovýchodní Asii. K tomu ale musely podle Nitzeho disponovat dostatečnou vojenskou silou a převahou především v jaderných zbraních a letectvu.
Po přijetí dokumentu NSC 68 a zvláště po vypuknutí korejské války v témže roce toto zadržování získalo mnohem militarističtější charakter. Z pouhého pasivně znějícího zadržování (containment) se tak nezřídka stávalo aktivnější zatlačování (rollback) a Spojené státy zavedlo do nejedné pasti nevyhratelného konfliktu.