Tálibán vítězí, vzdejme se! K

Poraženecké nálady po stažení z Afghánistánu nás vydávají na pospas Rusku

ritika Severoatlantické aliance je už delší dobu pro část české společnosti módou. Nyní však přiložil do kotle český prezident a to už dvakrát. Poprvé před týdnem pro Parlamentní listy: „Odchodem z Afghánistánu Američané ztratili prestiž světového lídra a samo NATO teď vyvolává pochybnosti o oprávněnosti své existence,“řekl. Podruhé v nedělním rozhovoru pro Blesk.cz. Aliance by podle něj měla přestat být „servisní organizací“Američanů a definovat si nepřítele, kterým je podle něj mezinárodní terorismus, a ne Rusko.

Je to vlastně stále stejná a ohraná písnička, kdy prezident nakousne zajímavou myšlenku, dalších šedesát procent obsahu je ale mimo a dvacet procent z toho tvoří úvahy přímo nebezpečné pro demokracii a českou státnost.

„Potřebujeme kolektivní vedení NATO, jistou rovnoprávnost členských zemí. Ne to, že když nějaký prezident zavelí, tak všichni ostatní poslechnou,“prohlásil Zeman. Ano, tak tomu skutečně bylo. Donald Trump a po něm Joe Biden rozkázali stáhnout vojska z Afghánistánu, děj se co děj. Jenže v tu chvíli nemohl dělat nikdo nic, protože USA vojenskou silou v NATO dominují a bez nich tato nejsilnější vojenská aliance na zeměkouli ztrácí smysl.

Samotný evropský segment NATO nebyl bez Američanů schopen udržet chod kontingentu, a tak musel sklopit uši a odejít taky, ačkoli si to tak úplně nepřál. „Bohužel se nedalo diskutovat o možnostech nechat otevřenou základnu v Bagrámu, odkud se americké síly vytratily, aniž by cokoli řekly afghánskému veliteli. A ve hře nebyla ani možnost zpravodajské a logistické podpory zahrnující i prostředky mimo území Afghánistánu, aby bylo možné evropskou přítomnost zabezpečit,“píše v redakčním komentáři list Financial Times.

Kdo útočil ve Vrběticích?

Jenže v oné části B už Miloš Zeman říká zjevné nesmysly. Ano, NATO stažením selhalo a jde de facto o porážku. Jenže není tak úplně jasné, že to, v čem selhalo, bylo skutečně potírání mezinárodního terorismu. Samotný Tálibán, ať je to hnutí jakkoli tmářské a brutální, neměl nikdy ambice ovládnout svět a šířit mezinárodní džihád. Chtěl pouze ovládnout celou zemi a nastolit tam konzervativní pořádky dle islámského práva šaría přesně tak, jak fungují v oblastech na odlehlém afghánském venkově.

Mezinárodní terorismus měla jako svou hlavní ideu afghánská al-Káida tvořená z velké části zahraničními dobrovolníky. Její vztah s Tálibánem není jednoduchý. Jeden z vážených stařešinů v jedné severoafghánské vesnici mi vyprávěl, že s bojovníky al-Káidy to bylo podobné jako předtím se Sověty a později s Američany – zpočátku je lidé vítali, později jich měli plné zuby. Jen je nestačili vyhnat. To už za ně udělala právě spojenecká protiteroristická koalice v roce 2001 a poté.

Vztah al-Káidy a Tálibánu ale ještě ukáže budoucnost. Podstatné je jedno. Zatímco Tálibán jako takový nemá na svědomí jediný útok v Evropě; Rusko, které si podle prezidenta Zemana nezaslouží být nepřítelem, tu zaútočilo hned několikrát. A to přímo na zbrojní sklady v českých Vrběticích,

nepočítaje už hybridní ataky ve formě hackerských útoků, propagandy či ovlivňování politiky. Samo Rusko Severoatlantickou alianci jako nepřítele vnímá.

Rozhodně nejsem první, kdo píše, že stažení z Afghánistánu otřese Evropou, Aliancí, Amerikou i Západem. Vypadalo ještě hůř než sovětské stahování v roce 1989, protože to proběhlo alespoň spořádaně i s malou ceremonií na pohraničním Mostě přátelství nedaleko uzbeckého Termezu. Zato stažení Západu byl jeden velký chaos ve stylu „zachraň se, kdo můžeš“.

NATO je díky USA nejsilnější armádou na světě. V Kremlu si dobře uvědomují, že jsou slabší, a proto tu máme kromě Vrbětic relativní klid.

Stále jsme silnější

Nedůvěra v Alianci a zpochybňování jejího poslání je přesně jedním z důsledků afghánské porážky. Poraženectvím zpravidla decimuje vojsko nepřítel, tady ho nahradila hlava státu. Taková slova mohou padnout mezi štamgasty v hospodě, nikoli však od prezidenta členského státu NATO. Jejich jásavý ohlas v ruských, Kremlu poplatných médiích budiž důkazem.

Ale zpátky k Rusku a Afghánistánu. NATO je díky USA nejsilnější armádou na světě. V Kremlu si dobře uvědomují, že jsou (alespoň zatím) slabší, a proto tu máme kromě Vrbětic relativní klid. Podívejme se na Ukrajinu, Moldavsko či Gruzii, které chráněné severoatlantickými zárukami nejsou. Všechny tři země mají na svém území uměle vzniklé separatistické republiky expandující proruskou ideologii i vojenskou sílu. Zato třeba Pobaltí si žije relativně bezpečně.

Porážka v Afghánistánu může onen klid narušit, záležet bude na více faktorech. Pochopitelně i na tom, jak si bude počínat Tálibán, zda sestaví rozumnou vládu za účasti figur bývalého režimu a poučí se z krutostí svého předchozího vládnutí. Nebo zůstane takovým, jakým byl, včetně válčení s al-Káidou. Rozhodovat bude i to, jak se k Afghánistánu postaví okolní země, zatím se však do uznání nehrne ani Írán, ani Pákistán, nemluvě už o postsovětských republikách Střední Asie.

Úvahy o rozpuštění NATO jsou dalším z důsledků. Nebezpečné jsou svojí jednoduchou zákonitostí – čím víc se o takové možnosti mluví, tím víc se stává reálnou.