Velcí a jeden malý

Afghánistán se nevyřeší zapojením despotů

Vypadá to jako jasná věc. Skupina G7, tedy sedmi ekonomicky nejvyspělejších demokracií (jde o USA, Kanadu, Velkou Británii, Německo, Francii, Itálii a Japonsko), dnes jedná o Afghánistánu. Co rozhodne, to bude. Jenže takhle to nefunguje.

Britský premiér Boris Johnson, který tento summit svolal, chce jednat o prodloužení evakuací z afghánského hlavního města Kábulu za datum dohodnuté USA s Tálibánem jako limit odchodu zahraničních vojsk ze země a také o tom, jak zařídit, aby Tálibán byl „umírněný“. Státy G7 na to mají zdánlivě slušné páky. Mohou za splnění svých požadavků slíbit mezinárodní uznání vlády Tálibánu, mohou slíbit ekonomickou a humanitární pomoc. Naopak mohou vyhrožovat tím, že vyloučí tálibánský Afghánistán z mezinárodního společenství, uvalí na něj sankce či zaútočí. Mají letadla a navíc spoustu vojáků. Tálibán nemá v záloze nic.

Problém je v tom, že bojovat v Afghánistánu se nikomu nechce, zejména když na svém stažení trvají Spojené státy. Zcela odepřít Afghánistánu jakoukoliv pomoc zase nepůjde z humanitárních důvodů. Její omezení na minimum Tálibán přežije. Ukázal to už před dvaceti lety. Obejde se i bez mezinárodního uznání. To také kdysi neměl. Naopak se může pomstít Západu opětovným poskytnutím útočiště teroristům. Ne že by s nimi chtěl spolupracovat z principu, ale pokud USA datum odchodu cizích vojsk nedodrží, tradiční pojetí cti si žádá odplatu. Tou může být porušení dohody s USA zavazující Tálibán nepodporovat protizápadní teroristy. Tradice jsou tradice a ty mimochodem z velké míry vylučují i umírněnost Tálibánu a jeho dodržování lidských práv v západním pojetí.

Představa britských politiků, že umírnit Tálibán by mohly Čína a Rusko, je dost naivní. Režimy, které samy nedodržují lidská práva, to těžko někoho naučí. Nehledě na to, že Čína a zejména Rusko nemají historicky u Afghánců zrovna pověst spojenců či snad výborných přátel.