Repolonizace médií
Polský Sejm schválil novelu mediálního zákona. Nenaskakujme ale na vlnu obav o stav polské demokracie
Minulou středu polský Sejm v těsné většině hlasoval pro přijetí kontroverzní novely mediálního zákona. Nevelká změna má za cíl omezit zahraniční kapitál pocházející mimo EU a Evropský hospodářský prostor v tuzemských mediálních společnostech, konkrétně by neevropští majitelé mohli nově držet maximálně 49procentní podíl v televizních a rozhlasových stanicích.
Prosazování tohoto bodu rozhodně nebylo snadné, v předvečer hlasování se totiž rozpadla vládní koalice, která odchodem vicepremiéra Jarosława Gowina a části jeho Dohody ztratila sejmovou většinu. Na pomoc nicméně přispěchali nezařazení poslanci a tábor populisty Pawła Kukize.
Vládní strana Právo a spravedlnost se rozhodla novelou zákona odstartovat další obtížnou bitvu, ačkoli více méně očekávanou, protože právě změny v mediálním světě byly stěžejním tématem předvolební narace. Rozhodně přitom nejde o první akci v rámci repolonizace médií, jak se celkově o změně struktury mediálního trhu u našich sousedů mluví. Koncem minulého roku došlo k poměrně překvapivé transakci, když státní podnik PKN Orlen koupil od německých majitelů vydavatele většiny regionálních deníků a řady týdeníků Polska Press.
Nijak výjimečný požadavek Loňský nákup prošel vládě bez větších obtíží a ta se nyní rozhodla k dlouho odkládané novelizaci mediálního zákona. Oficiální stanovisko a argumentace jsou poměrně jednoduché, úprava má zabránit, aby polský veřejný prostor mohl ovládnout někdo z Ruska, Číny, arabských zemí nebo jihoamerického narkobyznysu.
Ačkoli zřízení pobočky al-Džazíry v Polsku bezpochyby nikdo v Kataru neplánuje, požadavek na „domácí“majitele médií není v kontextu západoevropských právních předpisů ničím výjimečným. Jak uvádí zpráva think tanku Instytut Staszica, například ve Francii nemůžete coby cizinec vlastnit více než 20procentní podíl ve společnosti mající právo vysílat televizní nebo radiový signál ve francouzském jazyce. Ve Španělsku zase mohou ovládat subjekty zpoza Evropského hospodářského prostoru maximálně polovinu rádiové nebo televizní stanice. V Německu sice žádné takové zákony nejsou, ale většinu mediálního trhu i tak ovládají místní, nikoli zahraniční koncerny. Nakonec i my v Česku jsme mohli pozorovat nervozitu, jakou vzbudil nově nabytý minoritní podíl jednoho východoevropského miliardáře, Daniela Křetínského,
ve francouzském deníku Le Monde. Ono se asi ani není čemu divit, v českém jazyce se média označují jako sedmá velmoc, v polském jako čtvrtá moc zařazovaná hned vedle té zákonodárné, výkonné a soudní. Není divu, že si na zahraniční vlivy v této důležité „mocenské“oblasti dávají na západě Evropy takový pozor.
V případě polského zákona je nicméně potíž v tom, že by se případná změna legislativy dotkla prakticky jediné televizní společnosti, a to TVN vlastněné americkým koncernem Discovery. Právě tato společnost, podle které se novele říká rovněž „lex TVN“, patří bezesporu k největším vládním kritikům. Respektive ani ne tak vládním jako kritikům Práva a spravedlnosti obecně, ať už je strana Jarosława Kaczyńského u moci, nebo v opozici, věnuje ji stanice veškerou svou energii.
Do hry vstoupily nicméně i politické tlaky ze zámoří, kde rozhodně nedovolí poškození obchodních zájmů amerických společností. V neděli už i prezident Andrzej Duda ve svém projevu nepřímo naznačil, že pokud by se zákon dostal k němu na stůl, nejspíš by ho vetoval. To ovšem asi ani nebude potřeba. Poté, co návrh s největší pravděpodobností zamítne Senát, bude mít vláda v Sejmu problém ho opětovně prosadit, navíc bez koaličního partnera. Jak ale pro deník
Rzeczpospolita komentoval jeden z poslanců vládní strany, signál elektorátu, že se strana drží svých záměrů a nebojí se je prosazovat za každou cenu, zůstal vyslán, a cíl byl tedy splněn.
Nástroje obvyklé i na Západě
V tomto kontextu se zdá být zajímavý postřeh publicisty Rafała Ziemkiewicze. Ten si všímá, že spolu vláda a opozice hrají neustále se opakující hru, ve které se podobné neřešitelné konflikty a nepřetržitý válečný stav burcující své vlastní voliče stávají smyslem politických činností, čímž se odvrací pozornost od každodenního vládnutí v zemi a na opačné straně od absence nabídky reálné alternativy. Podobné scénáře vedoucí k zakonzervování politického duopolu koneckonců vidíme neustále a ne jinak tomu bylo v rámci projednávání novely mediálního zákona.
Chceme-li kritizovat polskou vládu, staňme možná po boku Jarosława Gowina, který sice nevyzývá k stavění barikád na ulicích ani zahraničním intervencím, ale varuje před „radikálně socialistickým ekonomickým a daňovým programem“a upozorňuje na možné problémy při sestavování rozpočtu pro rok 2023. Pokud naskočíme na vlnu „obav o stav polské demokracie“a po vzoru opozice budeme Jarosława Kaczyńského přirovnávat k Putinovi, Lukašenkovi nebo Erdoganovi, ocitneme se rázem na hraně nešťastných paralel, což se nedávno přihodilo laureátce Nobelovy ceny za literaturu Olze Tokarczukové. Ta v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera jedním dechem mluvila o obavách z režimu v Bělorusku a zároveň Polsku.
Netřeba zmiňovat, že v Polsku na rozdíl od jeho východního souseda nedochází k masovým zatýkáním vůdců opozice nebo snad jejich vraždám a média mohou na vládu nadávat od rána do večera. Ta jim sice hází klacky pod nohy, nicméně stále využívá nástroje obvyklé i v západních zemí a z obecného hlediska zcela patřičné pro silný nezávislý stát. Podobným spojováním Polska s opravdovými diktátorskými režimy zároveň nebezpečně zlehčujeme situaci tam, kde k potlačování svobody skutečně dochází.
Signál elektorátu, že se strana drží svých záměrů a nebojí se je prosazovat za každou cenu, byl vyslán a cíl tedy splněn