Lidové noviny

Očima rodiče Michala Hanuliaka

„Naším úkolem je syna podpořit. Do ničeho ho ale nenutíme, nemělo by to smysl,“říká otec malého Miška

-

Už dávno předtím, než se Miško narodil, jsem věděl, že chci se svým dítětem trávit co nejvíc času, že mu chci být nablízku a podpořit ho, jak jen budu moct. A když jsem se potom seznámil s myšlenkami kamevédy, dostala tato moje představa jasnější směr. Kdybych se s kamevédou nesetkal, nejspíš bych se synem také hodně byl, ale tolik bych ho nerozvíjel. Díky kamevédě jsem zjistil, že když dítě odmalička hravou formou posilujete, hrajete si s ním určitým způsobem, tak ho fyzicky i psychicky zocelíte natolik, že vlastně najednou není problém, aby si v jednom roce sedlo na kolo, ve třech se postavilo na lyže a ještě před nástupem do školy mluvilo několika jazyky. Našim hlavním cílem je, aby náš syn byl zdravý, šťastný a v něčem úspěšný tak, aby se bez problémů uživil a práce ho naplňovala. Proto mu od nejútlejší­ho věku dáváme co nejvíc podnětů, aby viděl, co všechno je možné, co všechno může dělat – a zbytek necháváme na něm.

Uvedu příklad: máme ve městě skvělou fotbalovou akademii, byl bych býval rád, aby tam Miško chodil. On ale nikdy nechtěl kopat do míče, vůbec ho to nezajímalo. Mohl bych ho nutit a on jako malý kluk by nejspíš poslechl, ale k čemu by to bylo? Naopak hokej ho chytil okamžitě. Teď už je na tom tak, že chodí denně na led, a když přijde domů, vezme si další hokejku a střílí na branku v pokojíčku. Takže my se ženou sháníme trenéry, jezdíme na tréninky a kempy... Kdyby se rozhodl být třeba kuchařem, domluvíme mu stáže u těch nejlepších, aby mohl rozvinout toto svoje nadání a svou touhu, neměli bychom s tím problém.

Jak už jsem říkal, synovi věnujeme maximum času. Manželka do práce nechodí, o zajištění rodiny se starám já, ale také se snažím být co nejvíc s rodinou. Hodně si s Miškem povídám, ptám se ho, co prožívá, co mu dělá radost, a když od něj slyším, že nejraději je s námi, je to skvělý pocit. Samozřejmě tento styl života je finančně i časově náročný. Cítím se někdy jako skialpinis­ta, který se dře v kopcích, večer je šíleně unavený, ale ráno, když se podívá na hory, musí vyrazit znovu, protože zážitky mu za únavu stojí.

Miško nechodil do školky, přesto je ale dobře socializov­aný a má spoustu kamarádů. Tím, že navštěvova­l několik sportovníc­h klubů a měl kolem sebe hodně různých dospělých a dětí, vůbec se nestydí a hned je všude jako doma. Před pár dny mu bylo sedm let, takže má za sebou první třídu. Školu navštěvuje soukromou, kde se ve skupince tří dětí vzdělává v angličtině. Ale protože uměl číst a psát už před 5. rokem, mluví slovensky, anglicky a německy, hodně se mu věnujeme a často cestujeme, tak mi nepřijde, že by se tam něco zvlášť naučil, takže doma hodně diskutujem­e o tom, co dál. Manželka fandí škole, já se přikláním k domácímu vzdělávání. Na zvládnutí předepsané látky by nám doma stačily maximálně dvě hodiny denně a uměl by stejně, možná i víc, a pak by měl čas na aktivity, které ho naplňují. Uvidíme, co nakonec zvolíme.

Někteří lidé si myslí, že Miško je jako robot a dělá jen to, co mu my nadiktujem­e. Tak to ale není, do ničeho ho nenutíme. Nikdy jsme mu neřekli, že „musí“na trénink. Zatímco jiné děti baví třeba sledovat televizi, Miško chodí rád řádit na kole do bike parku. My sedíme opodál a jen dáváme pozor, aby si neublížil, teď v létě i několik hodin, když chtěl. Uvědomuji si, že až přijde puberta, bude samozřejmě všechno těžší. Ale doufám, že to zvládneme. Už teď mu často říkám: „Dělej to, co tobě dělá radost. Nesnaž se potěšit maminku, trenéra nebo mě.“Věřím, že si vybere pro sebe tu nejlepší cestu.

 ?? FOTO ARCHIV M. HANULIAKA ?? Rodina Hanuliakov­ých. Michal, Lenka a Miško.
FOTO ARCHIV M. HANULIAKA Rodina Hanuliakov­ých. Michal, Lenka a Miško.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia