My vám to nezapomeneme
Jsou generace, které si nesou své téma a také své stigma. Osmašedesátníci rozhodně. A nemyslím soudruhy, kterým strana po „bratrské pomoci“spojeneckých armád Varšavské smlouvy v srpnu ’68 roztrhala stranické legitimace, protože jí chtěli dát „lidskou tvář“.
Myslím ty, kteří se proti zabedněnému a nespravedlivému režimu nemohli nijak bránit. Ano, myslím děti.
Když je vám třináct a přijedou tanky, tak se toho obrazu už nikdy v životě nezbavíte. Žádné zmoudření, nebo snad dokonce vzpomínkový relativismus.
Vidím znovu a znovu tvář své babičky, jak mě ráno 21. srpna budí se slovy: „Holčičko vstávej, je válka.“Vidím dědu nalepeného na dráťák s naslouchátky v uších, důsledek první války na italské frontě, jak poslouchá, co hlásí z Prahy, a tečou mu slzy. Vidím vyděšené lidi v hloučcích před svými baráky, jak se dívají ke státní silnici a sledují, jestli už se tanky blíží.
A znovu cítím tu zběsilost, se kterou šlapu na starém dědově kole a řítím se s ostatními puberťáky po vesnici a okolních silnicích, za zády babiččino volání: „Nikam nechoď!“Ale my musíme, obracíme směrovky nazdařbůh do všech stran v bláhové naději, že okupanty zmátneme a oni cíl nenajdou. Že změníme směr toho „všeho“.
Bratři cestu do Vysokého Mýta našli. Usadili se tam na dvacet jedna let, vybydleli část města a rozdělili ho na dva tábory. Na ty, co s nimi začali kšeftovat téměř hned, a ty, co jim to trvalo o trochu déle. Pragmatismus v mezích zákona. Možná bylo i sedm statečných, kteří práh jejich GUMu, lépe zásobovaného, nikdy nepřekročili. Výjimka potvrzuje pravidlo.
Dívám se, jak všichni západně-civilizovaní „zachránci“s máslem na hlavě prchají z Kábulu, a dívám se i na samolibou tvář ruského velvyslance Dmitrije Žirnova tamtéž, jak hlásí světu, že „oni“zatím nevidí důvod, proč Kábul a Afghánistán opustit. Přirozeně, oni se domluví. Nepřijeli před čtyřiceti lety do Afghánistánu „pomáhat“jako první?
Vidím znovu tvář své babičky, jak mě ráno 21. srpna budí se slovy: „Holčičko vstávej, je válka.“Vidím dědu nalepeného na dráťák, jak poslouchá zprávy a tečou mu slzy.