Legendy rockové i vánoční
Téměř po celou dobu ideální festivalové počasí, kolem padesáti účinkujících, zcela typickou atmosféru a jasné programové zacílení, to všechno o uplynulém víkendu nabídl letošní ročník festivalu TrutnOFF BrnoON, který se konal podruhé v brněnském areálu Na Střelnici.
Festival, jenž Martin Věchet se svými přáteli a rodinnými příslušníky pořádá už přes tři desítky let, má jasně vyprofilovanou tvář. Některé věci k němu patří od nepaměti, třeba stan náboženského hnutí Hare Kršna, ekumenicky pojaté bohoslužby na hlavním pódiu nebo indiánská teepee v areálu. Některé jaksi samovolně vyplynuly spíš za poslední léta, avšak nelze si bez nich festival už představit – třeba vyhrávání lidových muzik u stánků moravských vinařů ve dne v noci. To všechno vytváří atmosféru, které je snadné propadnout a cítit se „na Trutnově“, až už se zrovna koná kdekoli, jako doma.
Programový profil festivalu se vyvinul do podoby, jež oslovuje spíše starší hudební fanoušky a sází převážně na jistoty. „Novoty“připouští jen opatrně a zvolna, ale i mezi nimi dokáže najít opravdové perly, jako letos například písničkářku Janu Štromskou, která strhla se dvěma perkusisty publikum svým až na dřeň autentickým projevem jako hodně divoká řeka.
Na hlavní scéně měl každý den svůj přesvědčivý vrchol. V pátek to byl jednoznačně Ondřej Havelka s orchestrem Melody Makers – neboli častí hosté už v dobách působení festivalu na trutnovském Bojišti. I tato bizarnost, kdy na pódium před rockově rozjeté a „upravené“publikum předstoupí pánové v dobře střižených oblecích a hrají – samozřejmě skvěle – swing, je jednou z věcí, které tento festival vydělují z ostatní letní nabídky na samostatnou planetu.
Hlavní ozdobou druhého dne byl jednoznačně Michal Prokop & Framus Five, který prošel repertoár od klasických hitů z 80. let přes poslední tři alba včetně toho úplně nového vydaného v květnu, aby se nakonec vrátil ke starému hookerovskému blues. Čerstvý pětasedmdesátník má neuvěřitelnou páru a skvělou kapelu za zády včetně nových tváří na postu kytary (Pavel Marcel) a kláves (Andy Čermák).
Nedělní program a vlastně celý festival pak korunoval Pražský výběr. Jeho nadšené přijetí umocnil fakt, že vystoupení předcházel první víkendový déšť, jenž se ale v podstatě s prvními tóny utišil, a legendární kapela odehrála téměř zasucha. Je otázka, zda Kocábův a Pavlíčkův band ještě přijde s novým materiálem, jenž průběžně slibuje už léta, je ale velmi pravděpodobné, že i kdyby se ten zázrak stal, publikum by stejně nadšeně vítalo primárně osmdesátkové hity, zvláště ty ze Straky v hrsti.
Samozřejmě během tří dní na hlavním pódiu odehrála více než důstojně i řada dalších kapel, vesměs veteránů z různých období vývoje české hudby, ať už šlo o reunion starého dobrého Flamenga nebo kapely svázané především s kvasem devadesátých let, ať to byl Dunaj, Tichá dohoda, J.A.R. nebo Kurtizány z 25. avenue.
Ozdobou festivalového programu byl letos poprvé sobotní experiment zařadit do nabídky hlavního pódia Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby. Opět – bizarní nápad, na který by asi nemohl přijít nikdo jiný než Martin Věchet. Nešlo ale o žádný samoúčelný „hec“, nejslavnější skladbu českých Vánoc pravidelně hrávají a zpívají brněnští muzikanti v pasáži Alfa, vloni to ale nebylo možné kvůli pandemii a prezentace „Rybovky“na festivalu tak byla jakousi náhradou. A dlužno dodat, že velmi vítanou, milou a bezprostřední.
Rybova mše navázala na další mimořádnou událost, jež se na hlavní scéně konala: církevní svatbu dvou pravidelných návštěvníků festivalu, kteří se rozhodli říct si své ano právě zde. Je třeba dodat, že podobné snahy měly některé páry už v minulých letech, ještě v době „Trutnova v Trutnově“, ale místní radnice, se kterou měli pořadatelé neustálé spory, realizaci tohoto nápadu nepovolila, což byla ve své době vcelku medializovaná kauza. Velmi milé vedení svatebního obřadu, jemuž prospěla uvolněná atmosféra i moravské lidové písničky v podání Horňácké muziky Petra Mičky, bylo dalším symbolickým projevem setrvalé výjimečnosti trutnovského festivalu v Brně.