Na podporu afghánských žen
Situace v Afghánistánu se po návratu vlády Tálibánu zhoršuje a judistka Friba Rezayeeová se snaží svým krajankám pomáhat i na dálku z Kanady.
Když v roce 2004 na olympiádě v Athénách prohrála hned v prvním kole, byla osmnáctiletá judistka Friba Rezayeeová velmi smutná. „Volala jsem svému otci a staršímu bratrovi a povídala jsem, jak mě mrzí, že jsem nevyhrála, že jsem je určitě zklamala. Oni mi však řekli: Buď v klidu, sice jsi nevyhrála, ale zapsala ses do historie,“líčila nyní po sedmnácti letech pro CNN Rezayeeová, která se tehdy stala vůbec první afghánskou sportovkyní, která zasáhla do závodů na olympijských hrách.
V Řecku tehdy startovala také její krajanka, sprinterka Robina Muqimyarová, ovšem její rozběh na sto metrů přišel na řadu až dva dny poté, takže prvenství připadlo mladé judistce.
Pro ženy v Afghánistánu to byl významný, až symbolický moment. „Jako první krok na Měsíci, říkali táta s bratrem,“pokračovala Rezayeeová.
Po letech útlaku pod vládou Tálibánu nastalo zkraje nového tisíciletí díky americké invazi uvolnění ve společnosti, což s sebou přineslo i více práv pro ženy.
Nyní, když se radikální hnutí dostalo v Afghánistánu znovu k moci, zmocnil se tamního obyvatelstva opět strach. A Rezayeeová se ve vážné situaci snaží pomoct, přestože je od centra dění vzdálena tisíce kilometrů. Sama totiž mnohokrát poznala nebezpečí, které může od Tálibánu hrozit.
Když se v roce 1996 dostal v zemi k moci, uprchla Fribina rodina do sousedního Pákistánu. Tam se doslova zamilovala do boxu: sledovala zápasy šampiona Mika Tysona a inspirovala ji dcera legendárního Muhammada Aliho Laila, která také boxovala.
Po pádu Tálibánu se do rodné země vrátila a nastalá situace přála její emancipaci. Aspoň si to myslela. „Ženy v posledních dvou dekádách tvrdě pracovaly. Chodily do školy, budovaly si kariéru, podnikaly, kandidovaly do úřadů,“popisovala Rezayeeová poměry.
Části společnosti se to však zjevně nelíbilo. Nadějné boxerce začaly chodit výhružky, a tak jí trenér raději doporučil, ať se dá na judo, které tehdy kromě ní dělaly v zemi jen další dvě zápasnice. „Mnoho lidí nebylo v době doznívajícího temného režimu připraveno na sportující ženy. Ale nestarala jsem o sociální stigma, co mi říkají příbuzní a jiní. Tvrdě jsem trénovala,věřila v sebe, další dívky a tento sport,“přiblížila své odhodlání.
Díky podpoře humanitární organizace Dánská rada pro uprchlíky se dostala až na zmíněnou olympiádu v roce 2004. Ani poté však tlak na její osobu neustal, a když byla následující rok v Kábulu zastřelena její sestra Shaima, populární moderátorka tamní hudební televize, utekla znovu do Pákistánu. V roce 2011 požádala o azyl v Kanadě, kde vystudovala politologii a nyní pracuje jako pedagog. Do rodné země se v posledních osmi letech už nevrátila.
To jí však nebrání v tom, aby na dálku pomáhala. Založila a stala se hlavní koordinátorkou programu Women Leaders of Tomorrow (Vůdčí ženy zítřka), který zahrnuje také projekt na podporu sportovkyň. Ať už co se týče vzdělání, financí nebo zviditelnění. „Chtěla jsem patriarchátu v Afghánistánu ukázat, že ženy si jsou s muži rovny, že ženské soutěžení a sportování je normální, a taky aby svět viděl, že ženy v této zemi sportují,“vysvětluje své záměry.
Dění posledních dnů, kdy se Afghánistánu znovu zmocnil Tálibán, ji však velmi zneklidňuje.
„Jsem s tamními ženami v kontaktu každý den. Posílají mi srdcervoucí zprávy,“uvedla s konkrétním příkladem. „Nedávno skupina afghánských judistek přišla do tělocvičny. Vzájemně se držely za ruce, objímaly se. Také políbily žíněnky, protože to bylo naposledy, co je uvidí, v poslední den jejich svobody.“
„Také mi posílají zprávy, v nichž prosí za svůj život, za svou bezpečnost. Všechny bojovnice za práva žen chtějí ze země uprchnout,“přidává další zkušenost.
Situaci už monitoruje i Mezinárodní olympijský výbor, který je také v kontaktu se sportovní komunitou v Afghánistánu.
A co Rezayeeová vzkazuje afghánským ženám? „Už jednou, v devadesátých letech, jsme o svá práva přišly a nedovolíme, aby se to opakovalo. Zůstaňte silné, v kontaktu a velmi inteligentní. Je to noční můra, ale noční můry netrvají příliš dlouho.“