V hlavní roli Německo
4. DÍL: Spory mocností vedly přes Trizonii a berlínskou krizi až ke vzniku dvou německých států
Jednou z hlavních rozbušek na cestě k otevřené konfrontaci mezi USA a SSSR se stalo poražené Německo. Zpočátku nejvíce rozdělovala otázka reparací, ať již prostřednictvím peněžitých plateb, či ovládnutím německých průmyslových kapacit. Zvláště Sovětský svaz se podle historika Hanse-Petera Schwartze hodlal logicky na Německu „zahojit“nejen ve své zóně, ale chtěl čerpat reparace i z těch západních, industrializovaných. Jenže ty byly zase závislé na dovozu potravin z východních částí země.
Západní mocnosti tak mohly nechat „své“Němce hladovět či jim dovážet vlastní, v poválečné bídě vzácné potraviny. Nebo je nechat resuscitovat si svůj průmysl, aby mohli výrobky směňovat za potraviny se svými východními bratry. V každém případě, podotýká Schwartz, by to ale znamenalo nepřímé dotování Moskvy ze strany Západu.
Povstání nespokojených dělníků ve východoněmecké části Berlína v roce 1953 tvrdě potlačily sovětské tanky. na jaře 1946 německými komunisty řízenými z Moskvy „sloučeni“do Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED), což zjednodušeně znamenalo „komunistické vedení + sociálnědemokratické členstvo“. V západních zónách však vzhledem k široce sdílenému antikomunismu a antisovětismu širší vliv „sovětské“strany nezískaly. Nakonec Stalinovi zbyla minimalistická varianta – svoji okupační zónu přetvořit v „malé“socialistické Německo podle modelu rodících se lidově demokratických režimů ve střední a východní Evropě s omezováním činnosti nekomunistických stran přes rozsáhlou pozemkovou reformu a znárodnění až po povinnou výuku ruštiny.
Stalinova německá chyba
Ve vztahu k celoněmeckému řešení navíc Stalin od počátku oslabil svoji pozici tím, že část „své“okupační zóny předal bez konzultace s Brity a Američany Polsku. Sovětská zóna se tak „smrskla“ze 40 % území bývalé říše jen na 16 % s pouhými 28 % obyvatel.
V červnu 1948 pak Stalin udělal svoji největší „německou“chybu. Poté, co byla v západních sektorech zavedena separátní měna a svoláno ústavodárné shromáždění, nařídil blokádu pozemních a vodních cest do Západního Berlína. Přes riziko války se západní mocnosti nestáhly a snažily se své sektory udržet pomocí leteckého mostu. Jak podotýká Schwartz, nikdo nemohl vymyslet lepší plán, jak přesvědčit západní Němce, aby přijali dočasné rozdělení své země pod americkou ochranou – ustavením SRN a její začlenění do vznikajících evropských i euroatlantických struktur. Ale ani Moskva nezůstala „škodná“. Se svou malou NDR získala klíčovou strategickou pozici uprostřed Evropy.
Její existence však stále nebyla jistá. Ještě v letech 1952 a 1953 Moskva minimálně uvažovala, že by byla bývala ochotna svůj satelit hodit přes palubu výměnou za odchod USA ze západního Německa. Po Sověty brutálně potlačeném povstání nespokojených dělníků ve východním Berlíně v červnu 1953 ale nakonec Moskva dala najevo, že se své východoněmecké „vojenské základny“už nevzdá. Stalinovým nástupcům zbývalo vyřešit už jen jeden problém (jenž zato ale zásadně ohrožoval vnitropolitickou stabilitu NDR), kdy průchozími hranicemi mezi východní a západní části Berlína utíkaly na Západ statisíce východních Němců. Řešení se našlo 13. srpna 1961…