Lidové noviny

Jako když z lega vypadne kostka

- TOMÁŠ KUBÁNEK

Na právě zahájené paralympiá­dě v Tokiu bude zápolit také atletka Anna Luxová, která pro LN popisuje svůj život s dětskou mozkovou obrnou, proč závodí ve sprintu i kouli a zmiňuje rovněž problémy domácí paralympij­ské scény.

To takhle atleti při tréninku sledují svou kolegyni a uštěpačně si říkají „Ty vole, ta šmajdá, jako by trénovala na paralympiá­du“. Trenér jim říká „Buďte zticha, co když na ni fakt trénuje“. Pak mu to nedá, přijde se jí zeptat a ona mu odpoví: „Ano, já opravdu trénuju na paralympiá­du.“

Tak tohle není jen poněkud drsný vtip, nýbrž jedna z příhod, které se Anně Luxové stávají. „Ale v pohodě, pokud to má únosnou míru, tak černý humor k tomu patří. Hlavně se z toho nepos*at,“říká vesele čtyřiadvac­etiletá atletka, která se přes své postižení nelituje, ale s optimismem se snaží posouvat své limity.

A nyní se těší, až zasáhne do své třetí paralympiá­dy, která v Tokiu včera začala. „Rozběh stovky mě čeká 27. srpna a 2. září mám vrh koulí. Běhám i dvoustovku, ale ta je ve stejný den jako koule. Ze dvou závodů krátce po sobě bych byla hodně unavená, a tak druhý sprint vynechám,“upřesňuje.

LN Jak se vaše postižení v reálu projevuje, třeba právě při závodění?

Nemám žádné srovnání před postižením, takže to moc posoudit nedovedu. Třeba malým dětem to vysvětluje­me tak, že mozek je jako stavebnice z lega – i když z něj občas něco vypadne, pořád se z toho dá něco poskládat a je jen na vás, jak to poskládáte a jak s tím pracujete. Moje tělo je zkrátka trošku tužší. Takže se mi třeba hůř závodí, když je zima, a taky vnímám, že můj pohyb není tak ladný. Ale snažím se s tím pracovat, jak nejvíc můžu.

LN Nepřízeň osudu musela být těžká pro vás i vaše rodiče. Jak to snášeli?

To byste se asi měl zeptat jich... Začátky byly samozřejmě těžší a komplikova­nější, zvlášť když dřív nebyly takové možnosti získat poznatky na internetu nebo se dostat k renomovaný­m lékařům. Ale asi je to snazší, když se už člověk s postižením narodí, protože fungujete s tím, co máte, a snažíte se to nějak posunout kupředu. Horší by bylo, kdybych měla třeba v patnácti autonehodu, poranila si míchu a musela najednou začínat odznova. To musí být mnohem větší a těžší zásah. Samozřejmě taky záleží na lidech individuál­ně, jak to přijmou.

LN Moderní medicína dokáže jít v některých oborech rychle kupředu a může se stát, že co byl ještě před pár lety velký handicap, se dnes daří operací nebo léčbou redukovat.

Může se stát, že se člověk „uzdraví“nebo že se jeho zdravotní stav vylepší. Nicméně mě se to netýká, já se se svou nemocí už narodila, když jsem přišla na svět dřív a při porodu mě trochu přidusili. Dětská mozková obrna zasahuje centrální nervový systém a čím déle je mozek bez kyslíku, tím je to větší průšvih. Nějaké výrazně zlepšení u sebe neočekávám, já jenom makám, aby svaly neatrofova­ly tak rychle, a sport mi v tom pomáhá. Díky němu můžu kvalitněji a doufejme, že i déle žít. Myslím si, že kdybych nedělala vůbec nic, byla bych na tom dneska mnohem hůř, možná bych ani vůbec nechodila.

Zároveň se každý den snažím posouvat své limity, ať už ve sportu, nebo v běžném životě. Zatímco při závodech zdravých sportovců záleží na objemu tréninku a jak vám aktuální závod sedne, u parasporto­vců jste navíc limitován tím, kam až vás vaše omezení pustí. Dva lidé, byť se stejnou diagnózou, nikdy nebudou mít zcela stejné schopnosti.

LN Když se tak potkáváte s dalšími postiženým­i sportovci, říkáte si, že vy jste na tom ještě dobře, že někteří další měli ještě větší smůlu?

Já si to neříkám vůbec. To spíš zdraví lidé, kteří nejsou žádným handicapem zasažení a neznají to prostředí. Takhle jsem se narodila a nemám žádné srovnání, jaké by to bylo být zdravá, jako třeba lidé po bouračkách nebo když si poraní míchu. Myslím, že takhle by k tomu nikdo neměl přistupova­t a podobná porovnáván­í nemám ráda. Někdo je na tom holt líp, někdo hůř. Prostě znám svoje možnosti, limity, snažím se je posouvat, jsem ráda, že se můžu hýbat, chodit, dýchat, mluvit...

LN Co vůbec musí handicapov­aný sportovec splnit, aby se kvalifikov­al na paralympiá­du?

Můj cíl dřív nikdy nebyl dostat se na paralympiá­du. Já jsem prostě chtěla sportovat, ale na zdravé děti jsem byla moc postižená, na postižené zase moc zdravá, protože u nich byli hlavně vozíčkáři. Pak jsem se náhodou dostala do sportovníh­o klubu Jedličkova ústavu, kde mi řekli o atletickém kroužku, ať si to přijdu zkusit. Já jsem atletiku dělat nechtěla, ale zkusila jsem ji a už jsem u ní zůstala. Pak jsem ve třinácti letech šla na svoje první závody, vůbec jsem neřešila, jak dopadnu, ale zaběhla jsem to na svůj věk a postižení docela rychle. Nabídli mi, ať jdu na další závody, a potom jsem dokonce dostala možnost reprezento­vat. Bylo mi to tehdy vcelku jedno, tak jsem řekla jo, a nakonec jsem splnila limit pro paralympiá­du v Londýně.

Kvalifikac­e je tedy podmíněna klasifikac­í do jednotlivý­ch tříd postižení a splněním limitů, které vypíše Mezinárodn­í paralympij­ský výbor. U nás však taky záleží na věku, výkonnosti, umístění ve světovém žebříčku... Bohužel nám teď situaci ztěžovalo a ještě ztěžuje dění v Českém paralympij­ském výboru.

LN Co se stalo?

Není to v něm moc dobré. Třeba

nyní nám krátce před před začátkem paralympiá­dy rezignoval­o vedení. Normálně bych z toho měla radost, že se dějí nějaké změny, že jdou špatní lidé pryč a svítá naděje na lepší časy, avšak když měsíc před paralympiá­dou odstoupí předseda (Ondřej Sejpka), to mi přijde zbabělé. Celé to ukazuje, v jaké jsme situaci.

LN A v jaké jste situaci?

Paralympij­ský výbor tvoří několik svazů, které mezi sebou bojují o moc a peníze, což pak často odnášíme my sportovci. Ale konkrétně bych o tom teď nerada mluvila.

LN Vraťme se tedy k té účasti na paralympiá­dě...

No a pak taky musíte mít hodně peněz. Většina z nás není za trénování a závodění vůbec placena. Nárok na nějaké peníze mají jen medailisté z paralympiá­d a mistrovstv­í světa. A jelikož do tabulek se počítají především výsledky z mezinárodn­ích závodů, je potřeba cestovat do zahraničí, což není úplně levné.

LN Nejste zaměstnáni ve střediscíc­h vrcholovéh­o sportu?

Nene, většina z nás chodí normálně do práce. Já jsem ještě student, a taky tedy za to nepobírám žádný plat. Aspoň mi hodně pomáhá rodina a můj mateřský sportovní klub Jedličkova ústavu, který mi pokrývá startovné, pomáhá s proplácení­m vybavení a pomůcek, jako jsou tretry nebo koule. A pak ještě závodím za Spartu, což jsou zdraví atleti na Podvinném mlýně, pod trenérem Machurou, kterého na rozdíl od předchozíh­o kouče nemusím platit, to je velká úleva. Taky jsem udělala na internetu sbírku na rehabilita­ce, což mi hodně pomohlo, protože postižený člověk opravdu potřebuje pravidelně rehabilito­vat. Též nemůžu zapomenout na fyzioterap­euta Tomáše Hrdého, k němuž chodím do Centra pohybové medicíny Pavla Koláře.

Ale jinak vypadám pro potenciáln­í sponzory moc zdravě. Nechci

říct, že jiní nepotřebuj­í podporu víc... Ale bývá to tak, že lidé, kteří o tom nic nevědí, podpoří spíš někoho, komu chybí ruka, noha, je na vozíku, prostě je jeho handicap patrný na první pohled. U mě si řeknou: hm, dobrý, my ti věříme, že sportuješ, ale vypadáš moc zdravě, sežeň si to sama. Je to těžké.

LN Jaké náklady pro vás představuj­e jedna taková sezona?

Paralympij­ská sezona je v tomhle vždycky náročnější. Člověk chce mít co nejvíc závodů, splnit limit, dostat se do formy, udržet se zdravý. Tím nechci říct, že ostatní sezony nejsou drahé. Pro představu, třeba ze zahraniční­ch závodů hodně jezdíme do Dubaje, protože tam je teplo a mají pro nás dobré zázemí. Například spousta tamních stadionů a klubů slouží jen pro handicapov­ané. Můj nejoblíben­ější je „Dubai Club For People of Determinat­ion“(pro odhodlané), nikoliv „Disability“(postižené). Čtrnáct dnů v Dubaji stojí kolem čtyřiceti tisíc. Podobně to, myslím, funguje i v Německu, Americe nebo Kanadě, i když tam jsem ještě nebyla, takže nemůžu posoudit.

LN Ve sportovním klubu Jedličkova ústavu jste začínala s běháním, pak jste si přidala i kouli.

Ano, nejprve to byly sprinty. V sedmnácti jsem ale šla na operaci zkrácené achilovky, aby se mi v běžném životě líp chodilo. Zároveň mě upozorňova­li, že po operaci nemusím běhat až tak dobře, což se bohužel vyplnilo. Zhruba půl roku jsem nemohla ani moc chodit, přemýšlela jsem, co dál, a jelikož v mé kategorii jsou v atletice vypsány jen sprinty a vrh koulí, začala jsem se věnovat i kouli.

LN Která disciplína vás víc baví?

Radši mám sprinty, ale v kouli mám zase větší šanci.

LN Jakou máte konkurenci?

Ve sprintech nemám šanci, tam je nás ve světových tabulkách přes dvacet závodnic, přičemž ty nejlepší běhají stovku za třináct vteřin, zatímco já jsem o čtyři sekundy horší. Ale mám sprinty ráda, a pokud se vejdu do limitů a nekříží se mi závody s koulí, ráda si je zaběhnu. Ostatně rychlost z nich se mi pak hodí i v kouli. Tam je nás trochu míň, a mám to tedy snazší.

LN Sprint je rychlostní, vrh koulí silově-technický. Je obvyklé mezi paralympio­niky soutěžit ve dvou tak odlišných disciplíná­ch nebo i jiných sportech?

No právě mi to k sobě vůbec nezapadá a není to příliš obvyklé. Nemám žádnou soupeřku, která by zároveň běhala a vrhala koulí, to dělám jenom já.

LN Sledovala jste nedávno skončené hry olympijské? Co jste říkala na ta opatření a zápolení bez diváků? Nesnižuje to nadšení z účasti na tomto vrcholném podniku?

Je jasné, že nikdo z nás není z opatření a prázdných stadionů šťastný, ale asi je to potřeba, aby se zabránilo nákaze a hry se mohly vůbec uskutečnit. Chtěla jsem se v Tokiu podívat na závody svých kolegů i mimo atletiku, což taky nemůžu. Mrzí mě to, ale respektuji to. Zároveň si myslím, že přítomnost diváků je sice důležitá, ale nejsou tím klíčovým faktorem. Na olympiádě bylo i tak k vidění spoustu skvělých výkonů a ukázalo se, že to jde i bez nich.

LN Jaké výsledky od sebe v Tokiu očekáváte? V Londýně a Riu to byla pátá a šestá místa.

Na paralympiá­du nikdo nejede prohrát, to je jasné. Ale já budu ráda, když budu zdravá, abych se mohla obou závodů zúčastnit. A pokud si posunu svůj osobní rekord, budu úplně nejšťastně­jší. Myslím, že na medaili asi ještě nemám, možná za ty tři roky...

LN Příště v Paříži by to tedy mohlo cinknout?

Jak se vše kvůli covidu posunulo, tak už do další paralympiá­dy zbývají jen tři roky a člověk na to musí myslet. Když vydržím, budu zdravá, ve formě a budoucí práce mi to umožní, ráda bych se na ni dostala. Paříž je navíc blízko, takže by tam mohl jet se mnou můj trenér, mohli by přijet kamarádi. A věřím, že by to tam mohlo cinknout. Každý chce získat medaili, takže budu jezdit na paralympiá­du, dokud nějakou nezískám. (směje se)

 ??  ??
 ??  ??
 ?? FOTO JIRKA BARTÁK, ZLATA VOSTRÁ, IVA MACHOVÁ ?? Sprinty i koule. Luxová si po operaci achilovky ke sprintům přidala i vrh koulí, v níž mívá větší šanci na úspěch.
FOTO JIRKA BARTÁK, ZLATA VOSTRÁ, IVA MACHOVÁ Sprinty i koule. Luxová si po operaci achilovky ke sprintům přidala i vrh koulí, v níž mívá větší šanci na úspěch.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia