Jako když z lega vypadne kostka
Na právě zahájené paralympiádě v Tokiu bude zápolit také atletka Anna Luxová, která pro LN popisuje svůj život s dětskou mozkovou obrnou, proč závodí ve sprintu i kouli a zmiňuje rovněž problémy domácí paralympijské scény.
To takhle atleti při tréninku sledují svou kolegyni a uštěpačně si říkají „Ty vole, ta šmajdá, jako by trénovala na paralympiádu“. Trenér jim říká „Buďte zticha, co když na ni fakt trénuje“. Pak mu to nedá, přijde se jí zeptat a ona mu odpoví: „Ano, já opravdu trénuju na paralympiádu.“
Tak tohle není jen poněkud drsný vtip, nýbrž jedna z příhod, které se Anně Luxové stávají. „Ale v pohodě, pokud to má únosnou míru, tak černý humor k tomu patří. Hlavně se z toho nepos*at,“říká vesele čtyřiadvacetiletá atletka, která se přes své postižení nelituje, ale s optimismem se snaží posouvat své limity.
A nyní se těší, až zasáhne do své třetí paralympiády, která v Tokiu včera začala. „Rozběh stovky mě čeká 27. srpna a 2. září mám vrh koulí. Běhám i dvoustovku, ale ta je ve stejný den jako koule. Ze dvou závodů krátce po sobě bych byla hodně unavená, a tak druhý sprint vynechám,“upřesňuje.
LN Jak se vaše postižení v reálu projevuje, třeba právě při závodění?
Nemám žádné srovnání před postižením, takže to moc posoudit nedovedu. Třeba malým dětem to vysvětlujeme tak, že mozek je jako stavebnice z lega – i když z něj občas něco vypadne, pořád se z toho dá něco poskládat a je jen na vás, jak to poskládáte a jak s tím pracujete. Moje tělo je zkrátka trošku tužší. Takže se mi třeba hůř závodí, když je zima, a taky vnímám, že můj pohyb není tak ladný. Ale snažím se s tím pracovat, jak nejvíc můžu.
LN Nepřízeň osudu musela být těžká pro vás i vaše rodiče. Jak to snášeli?
To byste se asi měl zeptat jich... Začátky byly samozřejmě těžší a komplikovanější, zvlášť když dřív nebyly takové možnosti získat poznatky na internetu nebo se dostat k renomovaným lékařům. Ale asi je to snazší, když se už člověk s postižením narodí, protože fungujete s tím, co máte, a snažíte se to nějak posunout kupředu. Horší by bylo, kdybych měla třeba v patnácti autonehodu, poranila si míchu a musela najednou začínat odznova. To musí být mnohem větší a těžší zásah. Samozřejmě taky záleží na lidech individuálně, jak to přijmou.
LN Moderní medicína dokáže jít v některých oborech rychle kupředu a může se stát, že co byl ještě před pár lety velký handicap, se dnes daří operací nebo léčbou redukovat.
Může se stát, že se člověk „uzdraví“nebo že se jeho zdravotní stav vylepší. Nicméně mě se to netýká, já se se svou nemocí už narodila, když jsem přišla na svět dřív a při porodu mě trochu přidusili. Dětská mozková obrna zasahuje centrální nervový systém a čím déle je mozek bez kyslíku, tím je to větší průšvih. Nějaké výrazně zlepšení u sebe neočekávám, já jenom makám, aby svaly neatrofovaly tak rychle, a sport mi v tom pomáhá. Díky němu můžu kvalitněji a doufejme, že i déle žít. Myslím si, že kdybych nedělala vůbec nic, byla bych na tom dneska mnohem hůř, možná bych ani vůbec nechodila.
Zároveň se každý den snažím posouvat své limity, ať už ve sportu, nebo v běžném životě. Zatímco při závodech zdravých sportovců záleží na objemu tréninku a jak vám aktuální závod sedne, u parasportovců jste navíc limitován tím, kam až vás vaše omezení pustí. Dva lidé, byť se stejnou diagnózou, nikdy nebudou mít zcela stejné schopnosti.
LN Když se tak potkáváte s dalšími postiženými sportovci, říkáte si, že vy jste na tom ještě dobře, že někteří další měli ještě větší smůlu?
Já si to neříkám vůbec. To spíš zdraví lidé, kteří nejsou žádným handicapem zasažení a neznají to prostředí. Takhle jsem se narodila a nemám žádné srovnání, jaké by to bylo být zdravá, jako třeba lidé po bouračkách nebo když si poraní míchu. Myslím, že takhle by k tomu nikdo neměl přistupovat a podobná porovnávání nemám ráda. Někdo je na tom holt líp, někdo hůř. Prostě znám svoje možnosti, limity, snažím se je posouvat, jsem ráda, že se můžu hýbat, chodit, dýchat, mluvit...
LN Co vůbec musí handicapovaný sportovec splnit, aby se kvalifikoval na paralympiádu?
Můj cíl dřív nikdy nebyl dostat se na paralympiádu. Já jsem prostě chtěla sportovat, ale na zdravé děti jsem byla moc postižená, na postižené zase moc zdravá, protože u nich byli hlavně vozíčkáři. Pak jsem se náhodou dostala do sportovního klubu Jedličkova ústavu, kde mi řekli o atletickém kroužku, ať si to přijdu zkusit. Já jsem atletiku dělat nechtěla, ale zkusila jsem ji a už jsem u ní zůstala. Pak jsem ve třinácti letech šla na svoje první závody, vůbec jsem neřešila, jak dopadnu, ale zaběhla jsem to na svůj věk a postižení docela rychle. Nabídli mi, ať jdu na další závody, a potom jsem dokonce dostala možnost reprezentovat. Bylo mi to tehdy vcelku jedno, tak jsem řekla jo, a nakonec jsem splnila limit pro paralympiádu v Londýně.
Kvalifikace je tedy podmíněna klasifikací do jednotlivých tříd postižení a splněním limitů, které vypíše Mezinárodní paralympijský výbor. U nás však taky záleží na věku, výkonnosti, umístění ve světovém žebříčku... Bohužel nám teď situaci ztěžovalo a ještě ztěžuje dění v Českém paralympijském výboru.
LN Co se stalo?
Není to v něm moc dobré. Třeba
nyní nám krátce před před začátkem paralympiády rezignovalo vedení. Normálně bych z toho měla radost, že se dějí nějaké změny, že jdou špatní lidé pryč a svítá naděje na lepší časy, avšak když měsíc před paralympiádou odstoupí předseda (Ondřej Sejpka), to mi přijde zbabělé. Celé to ukazuje, v jaké jsme situaci.
LN A v jaké jste situaci?
Paralympijský výbor tvoří několik svazů, které mezi sebou bojují o moc a peníze, což pak často odnášíme my sportovci. Ale konkrétně bych o tom teď nerada mluvila.
LN Vraťme se tedy k té účasti na paralympiádě...
No a pak taky musíte mít hodně peněz. Většina z nás není za trénování a závodění vůbec placena. Nárok na nějaké peníze mají jen medailisté z paralympiád a mistrovství světa. A jelikož do tabulek se počítají především výsledky z mezinárodních závodů, je potřeba cestovat do zahraničí, což není úplně levné.
LN Nejste zaměstnáni ve střediscích vrcholového sportu?
Nene, většina z nás chodí normálně do práce. Já jsem ještě student, a taky tedy za to nepobírám žádný plat. Aspoň mi hodně pomáhá rodina a můj mateřský sportovní klub Jedličkova ústavu, který mi pokrývá startovné, pomáhá s proplácením vybavení a pomůcek, jako jsou tretry nebo koule. A pak ještě závodím za Spartu, což jsou zdraví atleti na Podvinném mlýně, pod trenérem Machurou, kterého na rozdíl od předchozího kouče nemusím platit, to je velká úleva. Taky jsem udělala na internetu sbírku na rehabilitace, což mi hodně pomohlo, protože postižený člověk opravdu potřebuje pravidelně rehabilitovat. Též nemůžu zapomenout na fyzioterapeuta Tomáše Hrdého, k němuž chodím do Centra pohybové medicíny Pavla Koláře.
Ale jinak vypadám pro potenciální sponzory moc zdravě. Nechci
říct, že jiní nepotřebují podporu víc... Ale bývá to tak, že lidé, kteří o tom nic nevědí, podpoří spíš někoho, komu chybí ruka, noha, je na vozíku, prostě je jeho handicap patrný na první pohled. U mě si řeknou: hm, dobrý, my ti věříme, že sportuješ, ale vypadáš moc zdravě, sežeň si to sama. Je to těžké.
LN Jaké náklady pro vás představuje jedna taková sezona?
Paralympijská sezona je v tomhle vždycky náročnější. Člověk chce mít co nejvíc závodů, splnit limit, dostat se do formy, udržet se zdravý. Tím nechci říct, že ostatní sezony nejsou drahé. Pro představu, třeba ze zahraničních závodů hodně jezdíme do Dubaje, protože tam je teplo a mají pro nás dobré zázemí. Například spousta tamních stadionů a klubů slouží jen pro handicapované. Můj nejoblíbenější je „Dubai Club For People of Determination“(pro odhodlané), nikoliv „Disability“(postižené). Čtrnáct dnů v Dubaji stojí kolem čtyřiceti tisíc. Podobně to, myslím, funguje i v Německu, Americe nebo Kanadě, i když tam jsem ještě nebyla, takže nemůžu posoudit.
LN Ve sportovním klubu Jedličkova ústavu jste začínala s běháním, pak jste si přidala i kouli.
Ano, nejprve to byly sprinty. V sedmnácti jsem ale šla na operaci zkrácené achilovky, aby se mi v běžném životě líp chodilo. Zároveň mě upozorňovali, že po operaci nemusím běhat až tak dobře, což se bohužel vyplnilo. Zhruba půl roku jsem nemohla ani moc chodit, přemýšlela jsem, co dál, a jelikož v mé kategorii jsou v atletice vypsány jen sprinty a vrh koulí, začala jsem se věnovat i kouli.
LN Která disciplína vás víc baví?
Radši mám sprinty, ale v kouli mám zase větší šanci.
LN Jakou máte konkurenci?
Ve sprintech nemám šanci, tam je nás ve světových tabulkách přes dvacet závodnic, přičemž ty nejlepší běhají stovku za třináct vteřin, zatímco já jsem o čtyři sekundy horší. Ale mám sprinty ráda, a pokud se vejdu do limitů a nekříží se mi závody s koulí, ráda si je zaběhnu. Ostatně rychlost z nich se mi pak hodí i v kouli. Tam je nás trochu míň, a mám to tedy snazší.
LN Sprint je rychlostní, vrh koulí silově-technický. Je obvyklé mezi paralympioniky soutěžit ve dvou tak odlišných disciplínách nebo i jiných sportech?
No právě mi to k sobě vůbec nezapadá a není to příliš obvyklé. Nemám žádnou soupeřku, která by zároveň běhala a vrhala koulí, to dělám jenom já.
LN Sledovala jste nedávno skončené hry olympijské? Co jste říkala na ta opatření a zápolení bez diváků? Nesnižuje to nadšení z účasti na tomto vrcholném podniku?
Je jasné, že nikdo z nás není z opatření a prázdných stadionů šťastný, ale asi je to potřeba, aby se zabránilo nákaze a hry se mohly vůbec uskutečnit. Chtěla jsem se v Tokiu podívat na závody svých kolegů i mimo atletiku, což taky nemůžu. Mrzí mě to, ale respektuji to. Zároveň si myslím, že přítomnost diváků je sice důležitá, ale nejsou tím klíčovým faktorem. Na olympiádě bylo i tak k vidění spoustu skvělých výkonů a ukázalo se, že to jde i bez nich.
LN Jaké výsledky od sebe v Tokiu očekáváte? V Londýně a Riu to byla pátá a šestá místa.
Na paralympiádu nikdo nejede prohrát, to je jasné. Ale já budu ráda, když budu zdravá, abych se mohla obou závodů zúčastnit. A pokud si posunu svůj osobní rekord, budu úplně nejšťastnější. Myslím, že na medaili asi ještě nemám, možná za ty tři roky...
LN Příště v Paříži by to tedy mohlo cinknout?
Jak se vše kvůli covidu posunulo, tak už do další paralympiády zbývají jen tři roky a člověk na to musí myslet. Když vydržím, budu zdravá, ve formě a budoucí práce mi to umožní, ráda bych se na ni dostala. Paříž je navíc blízko, takže by tam mohl jet se mnou můj trenér, mohli by přijet kamarádi. A věřím, že by to tam mohlo cinknout. Každý chce získat medaili, takže budu jezdit na paralympiádu, dokud nějakou nezískám. (směje se)