Mao vinil Kreml ze zrady revoluce
5. DÍL: Spojenectví s Moskvou přineslo Číně ekonomickou pomoc, ale i ponižující závislost. A co USA?
Jedním z tragických dědictví druhé světové války byly rozdělené národy, jež si pak svoji poválečnou budoucnost musely ještě vybojovat v krvavých občanských válkách. A za více či méně šťastných intervencí USA a SSSR. V případě Číny měla občanská válka kořeny ještě ve dvacátých letech, kdy mezi sebou soupeřily dvě mocensko-ideologické koncepce moderní Číny, komunistická a nacionalistická.
Podle historika Niu Juna si Američané začali již během pacifického konfliktu stále více uvědomovat význam jim nakloněné Číny nejen jako spojence proti Japoncům, ale i stavebního kamene poválečného „Pax Americana“v Asii i možného „štítu“proti SSSR. Museli ale spolupracovat s generálem Čankajškem, jehož zároveň kritizovali za korupci a neschopnost. Stalin se podle Nuna zase snažil vstupem do války s Japonskem zajistit si územní zisky a silnější pozici v regionu.
Kdo je větší nepřítel. Mao Ce-tung (nahoře se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem) seznal, že to je Moskva, kdo Čínu ohrožuje více než Spojené státy. Výsledkem bylo sblížení USA a Číny a návštěva prezidenta Richarda M. Nixona v Pekingu v roce 1972. imperialisté“začali nebezpečně přibližovat k čínským hranicím. Sovětský svaz zase v reakci na antisovětský ráz Maovy kulturní revoluce začal posilovat své kontingenty na společné hranici.
Čína se proto musela rozhodnout. Kdo je větší nepřítel? A tedy v logice studené války „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, komu naopak otevřít svou náruč? Jak dodává historik Sergey Radchenko, paradoxem 70. let bylo, že americké neúspěchy ve Vietnamu donutily Washington ke kompromisům, což například otevřelo cestu k jednáním o omezení jaderných zbraní SALT. Moskva totiž viděla ve Washingtonu v dané situaci menší zlo než jadernou a nevypočitatelnou Čínu. K podobnému závěru ale došli i v Pekingu, kde si zase Moskvu vyhodnotili jako větší nebezpečí než „americké imperialisty“. Jak dodává historik Odd Arne Westad, toto dvojí, sovětské a čínské nadřazení svých národních zájmů ideologii bylo zlomovým bodem studené války, ne-li začátkem jejího konce.
Mao nakonec uznal, že to je přece jen Moskva, kdo Čínu ohrožuje více, zvláště poté, co Brežněv vojensky zpacifikoval dubčekovské Československo. Výsledkem bylo pro mnohé nečekané sblížení USA a Číny a přelomová návštěva prezidenta Richard M. Nixona v Pekingu v roce 1972.
Meyskens doplňuje, že toto nové bezpečnostní prostředí umožnilo ČLR snížit náklady na zbrojení, revidovat svůj maoistický vývoz světové revoluce a soustředit se na vnitřní problémy. Významně tomu pomohly volnotržní obrat nového vůdce Číny Teng Siao-pchinga a obnovení diplomatických vztahů s USA o rok později v roce 1979. Podobně jako v 50. letech SSSR a východní blok se sponzory čínské modernizace staly v 80. letech Spojené státy a Západ. Moskva se sice ještě za Brežněva v roce 1982 snažila restartovat sbližování s Čínou, ale už neměla Číně co nabídnout. Peking podmínil normalizaci vztahů tím, že Moskva sníží svůj pohraniční kontingent, ukončí intervenci v Afghánistánu a zatlačí na spřátelený Vietnam, aby se přestal angažovat v čínské zájmové sféře, Kambodži. Teprve když sovětský generální tajemník Michail Gorbačov tyto podmínky splnil, mohl v květnu 1989 oficiálně navštívit Peking. Tam se právě na náměstí Brány nebeského klidu rozhodovalo o budoucnosti Číny. Vydá se cestou politických reforem a demokratizačních hnutí jako právě východní Evropa, nebo čínští komunisté uhájí svoji verzi totalitního „leninského kapitalismu“?