Nepříjemný soused
Spojené státy měly svůj Vietnam, SSSR Afghánistán, ale i Čína se během studené války „zapletla“do horkých konfliktů ve svém sousedství. Tibet byl do poloviny 20. století de fakto nezávislým územím, s čímž se Peking nikdy nesmířil. ČLR deklarovala záměr jej „osvobodit“a v říjnu 1950 její vojska porazila špatně vyzbrojené Tibeťany. Jejich delegace o rok později podepsala souhlas s tím, že Čína bude garantovat jejich autonomii a ve Lhase na „oplátku“umístí svou posádku a úřady. To podnítilo nový odpor Tibeťanů, posilovaný navíc americkou vojenskou pomocí. V březnu 1959 vypuklo v Lhase povstání, po jehož potlačení dalajlama uprchl do Indie. Územní expanze v regionu i tibetská otázka zavedly Čínu do kolize s Indií a v říjnu 1962 dokonce do lokální indicko-čínské války, v níž čínská armáda zvítězila.
Čína se v obavě z možné americké invaze nepřímo zapojila prostřednictvím svých dobrovolníků do korejské války, z podobného důvodu materiálně a vojensky podporovala Severní Vietnam. Po svém vítězství v roce 1975 se však komunistický sjednocený Vietnam rozhodl orientovat na vzdálenou Moskvu spíše než na blízkého „nepříjemného souseda“a v podstatě odvěkého nepřítele a konkurenta. Hanoj také rozzuřila Peking tím, že obsadila Kambodžu a porazila pročínské Rudé Khméry. Na jaře 1979 se proto Čína rozhodla Vietnam „potrestat“a zahájila útok na čínsko-vietnamské hranici. Vítězství si sice nárokovaly obě strany, Čína nicméně nedokázala vietnamský vliv v Kambodži až do roku 1989 výrazně snížit.
Čankajšek s Amerikou v zádech Velkým problémem pro Peking byla samostatná existence konkurenční Čínské republiky na ostrově Tchaj-wanu pod vedením v občanské válce poraženého generála Čankajška, jenž si nárokoval pozici centra čínského státu. Peking se již chystal podle něj vzbouřenecký ostrov napadnout a obsadit, ale korejská válka a tím i zvýšená vojenská přítomnost USA v regionu tomu zabránily. S USA v zádech Tajpej dokonce až do čínsko-amerického sblížení v 70. letech reprezentovala Čínu v Radě bezpečnosti OSN. Peking se alespoň snažil vyvolávat napětí například tím, že bombardoval Tchaj-wanem kontrolované ostrovy Ma-cu a Ťin-men v letech 1954-55 a pak 1958. Mao tím chtěl vyvolat zdání blížící se čínské invaze, aby tak vtáhl do konfliktu jaderné velmoci USA a SSSR, a „otestoval“tak jejich ochotu jít do jaderné války kvůli Tchaj-wanu.
Také sovětsko-čínská roztržka a rostoucí napětí mezi Moskvou a Pekingem, živené i kulturní revolucí, vyústilo v březnu 1969 v menší válku či spíše pohraniční střet na řece Ussuri. Čínští vojáci napadli své sovětské protějšky na ostrově Damanskij několik stovek kilometrů od Vladivostoku. Hrozbu eskalace v jaderný konflikt v září 1969 v Pekingu odvrátili neformální dohodou premiéři Alexej Kosygin a Čou En-laj. ja