Nedopustit další uzavření škol
Rizika nejsou jen na straně dětí a rodičů, ale hrozí i ztráta motivace učitelů
Co bude v novém školním roce, nedokáže seriózně odhadnout nikdo a loňské lockdownové kotrmelce jsou toho důkazem. Byli jsme zemí s nejdéle zavřenými školami. Proto jejich další hromadné uzavření bychom už neměli připustit. Rizika jsou opravdu velká a na místech, která si možná ani veřejnost, ani politici neuvědomují.
Rozděleni vzděláním
Česká republika je zemí s jednou z nejvyšších nerovností ve vzdělávání. Mezi odbornou veřejností je to banální sdělení, ale zjevně ne ke všem politikům už dorazilo. Náš vzdělávací systém nefunguje jako kompenzátor nerovností z rodiny, ale spíše jako akcelerátor rozdílů – ve vzdělanosti, v oblasti sociálně-ekonomického statusu a ve výsledku i v oblasti postojů k demokracii. Přináší to významné ekonomické škody, které jsou dlouhodobé, a je těžké je přesně vyčíslit, proto je nevnímáme.
Jakou roli v tomto problému sehrála pandemie? Vznik nerovností jen urychlila. Děti z chudých a nemotivovaných rodin vypadávaly z distanční výuky častěji a pro učitele je mnohem obtížnější je tam vracet. A kromě obvyklých názorových štěpení přibylo ještě štěpení v názoru na covid, očkování, roušky, zákazy, nařízení…
Poučení i riziko
Na co jsme připraveni a kde jsou rizika. Z hlediska dětí, které vyžadují větší míru podpory, se podařilo snížit k absolutnímu minimu nedostatek technologií pro distanční i běžnou výuku. V praxi není všechno růžové, ale kde vedení škol chce, tam i se stávajícími zdroji lze vytvořit uspokojivý stav. A rozhodně platí, že učitelé jsou po loňském roce technologicky mnohem zručnější.
Ale i tak po loňských dvou epidemických vlnách zůstalo mnoho šrámů. Případná další vlna je bude ještě navyšovat – psychické škody, výpadky v učení, ztracený denní režim, digitální závislost. Školy potřebují nepřerušovaný čas prezenční výuky, a tudíž plnohodnotného působení na děti, aby se mohly pokoušet tato negativa sanovat. I tak je náprava škod práce spíš na léta než na měsíce.
O čem se mluví mnohem méně, jsou šrámy na motivaci učitelů. Pokud by se opakovala distanční výuka, mnoho z nich by vážně zvažovalo, zda se této formy pokusů o výuku chtějí dlouhodobě účastnit. Od ředitelů vím, že přišli s letošním červnem o nemálo učících důchodců. S nástrahami technologií v distanční výuce se ještě vyrovnat dokázali, ale energie na postpandemickou výuku, po všech stránkách náročnější, jim už nezbývá. Především na prvním stupni za ně ředitelé nemají kvalifikovanou náhradu.
Ale nejde jen o seniorní pedagogy. Učitelé obecně po loňské zkušenosti říkají, že má-li jim dávat jejich práce smysl, potřebují živé děti. Nešli učit proto, aby statovali před kamerou. A vědí, že návrat k normálu bude složitý. Proto opusťme představu, že zázračně doženeme všechno učivo z loňska až k tomu letošnímu a půjde se dál. Pořád jsme, a dlouho budeme, v krizové situaci, i když se školy nezavřou. Naštěstí mnozí učitelé si díky pandemii uvědomili, že mnoho z toho, co učíme, je zbytné. Naplno se ukázala socializační role školy. Do jisté míry by se dalo říct, že mnohde konečně dolehl k učitelům smysl kurikulární reformy požadující plnění výstupů orientovaných na kompetence namísto osnov předepisujících učivo.
Učitelé obecně po loňské zkušenosti říkají, že má-li jim
dávat jejich práce smysl, potřebují živé děti. Nešli učit
proto, aby statovali před kamerou. A vědí, že návrat
k normálu bude složitý.
Rozděleni vakcínou
Už jsem zmínil, že k nárůstu rozdílů přispívá i snaha státu zabránit dalším zdravotním rizikům. Je zřejmé, že se tu vytvoří jasně oddělené skupiny očkovaných a neočkovaných dětí. Na jednu stranu to pro pedagogy nebude zase až takové novum – složitost jejich profese tkví mimo jiné právě v tom, že těchto nerovných skupin mají ve svěřených kolektivech mnoho a musí neustále usilovat o vyrovnávání a kompenzování. Bohatí a chudí žáci, ti s iPhonem a bez něho, s předplacenými obědy v jídelně a hladoví, schopní a méně schopní, vládnoucí plynně češtinou a děti s odlišným mateřským jazykem, se specifickými poruchami a bez nich, z právnických rodin a z rodin dělníků atd. atd.
Ale nové a potenciálně rizikové to bude ve dvou věcech. V situaci očkovaných/neočkovaných se drtivá většina žáků ocitne nikoliv o své vůli, ale vědomým postojem rodičů. Jejich rozhodnutí může vycházet z nějakého životního, nadneseně možno říci ideologického postoje. A ideologie dovedou lidi mobilizovat k neuvěřitelným činům jdoucím za hranice běžného soužití. Tady jde o zdraví a někdy až „o život“– tak to vidí zastánci i odpůrci očkování –, proto jsme ochotní se v těchto věcech velmi silně angažovat.
Tak jen doufejme, že se nedočkáme zpolitizované diskriminace nějaké skupiny žáků rozběsněnými dospělými. Školy by se ocitly mezi mlýnskými kameny a z rozhovorů s řediteli vím, že právě zpolitizovaná témata se jim daří kočírovat nejobtížněji. V takových případech nejde o odborný názor a postoj, ale o vášně vlamující se do škol zvenku.