Co by k Afghánistánu řekl Clausewitz
Vsouvislosti s americkým úprkem z Afghánistánu připomíná komentátor serveru Eurointelligence.com Wolfgang Münchau dvě zapomenuté práce génia vojenské historie Carla von Clausewitze.
Clausewitz je dosud velmi často citovaný expert na vojenství, bývá ale často špatně pochopen. Je ale opravdu relevantní, když vysvětluje, proč se války prohrávají.
Dobré je připomenout dvě jeho méně známé práce, kde se přesně zabývá typem konfliktů, které jsou dnes aktuální.
V anglicky mluvícím světě je Clausewitz znám pro svůj bonmot, že „válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky“, a také kvůli své slavné knize O válce. Ale dvě jeho menší práce – aktuální dnes – nebyly paradoxně ani přeloženy do angličtiny.
V těchto pracích Clausewitz rozvinul teorii válek, které jsou aktuální dnes – guerillové konflikty, protiteroristické operace, občanské války.
V Přednáškách o malé válce se zabýval menšími konflikty, v nichž se angažují státy. A ve spisku Bekenntnisschrift, publikovaném v roce 1812, rozvinul plnohodnotnou teorii o rozdílu mezi velkou a malou válkou. Velké války se podle něj bojují strategicky v útoku a takticky v obraně a při ústupu. Malé války se bojují strategicky v obraně a takticky v ofenzivě.
V Afghánistánu, ale také například ve Vietnamu bojovali Američané velkou válku, strategickou v útoku. Obranu, ústup a exitovou strategii ale úplně zanedbali a vlastně ani nevzali celkově vůbec v úvahu. Tálibán nebo Vietkong ale bojovaly malou válku, na území, které dobře znaly, s podporou velké části populace a s vědomím, že čas je na jejich straně. Velké země prohrávají války, když jejich nezdolná síla narazí na objekt, s nímž nelze pohnout. Strategická obrana zahrnuje i špinavé triky a porušování pravidel, která si státy určily pro vedení války. V malých válkách má tak malý obránce přirozenou výhodu proti velké okupační síle.
Clausewitz studoval příklady z období francouzské revoluce a napoleonských okupací. Povstání ve Vendée v roce 1793, pokus o francouzskou kontrarevoluci v údolí Loiry. Tyrolskou rebelii z roku 1809 proti francouzské a bavorské okupaci. A povstání Dos de Mayo v Madridu v roce 1808, což byl protest taktéž proti francouzské okupaci. Šlo o nepříliš úspěšné příklady guerillové války. Dnes malí hráči malé války často vyhrávají. Clausewitz ale už tehdy věnoval pozornost fenoménu vítězství skrze vyčerpání protivníka.
Clausewitz bývá mylně považován za promotéra válek. Je to ale naopak. Většina válek vedených po roce 1945 by jeho testem neprošla. Měřeno dnešními standardy byl Clausewitz vůči válčení vlastně skeptický.
V knize O válce napsal, že vlády by se vůbec neměly do válek pouštět, pokud nemají předem a jasně definovaný cíl, dokud přesně nevědí, čeho chtějí dosáhnout, do jaké doby, a dokud nemají jasnou strategii, jak se po dosažení cíle stáhnout. A do vleklého konfliktu také nemají vstupovat, jestliže se nemohou spolehnout na dlouhodobou populární podporu. A také jsou různé způsoby, jak se v malé válce úspěch vlastně definuje. Povstalci často mohou prohrát vojensky, ale vyhrát politicky, protože často zůstanou na místě, když okupanti odejdou.
Znepokojivé ale není tolik to, že
Západ zapomněl na lekce z vlastní historie z počátku 19. století. Američané se zapomněli poučit i z vlastní relativně nedávné historie – z Vietnamu i z Koreje. Strategické vojenské myšlení zažívá regres, ale diplomacie také. Země skupiny G7 nemají nikoho, kdo by se mohl měřit s Talleyrandem nebo Metternichem. Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí, k nim má blízko, ale Rusko není v G7 a je to jen regionální mocnost. Jako strategický myslitel byl ale Carl von Clausewitz – o celou stratosféru v jiné lize než dnešní zahraničně-politický establishment americké Demokratické strany z Washingtonu.
Superiorní vojenská strategie a mistrná diplomacie jdou ruku v ruce. V dobách von Clausewitze se v letech 1814–1815 konal Vídeňský kongres, který na dlouhou dobu zajistil odolný a stabilní světový pořádek. To se tentokrát nestane.